Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 221/2022-98
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 50 226,15 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9 812,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 812,47 Kč od 14.12.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 40 413,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 226,15 Kč od 2.10.2020 do 13.12.2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 413,68 Kč od 14.12.2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 50 226,15 Kč od 2.10.2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9 812,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 812,47 Kč od 14.12.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 40 413,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 226,15 Kč od 2.10.2020 do 13.12.2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 413,68 Kč od 14.12.2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 50 226,15 Kč od 2.10.2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se obrátila dne 29.4.2022 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáními ze dne 19.10.2022 a 18.11.2022, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 50 226,15 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 11,9 % ročně v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 1 760 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost a zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když zhodnotila informace získané od žalovaného a nahlédla do veřejných registrů. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku žalovaného ke dni 1.10.2020 zesplatnila, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 2.10.2020. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11.11.2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni dne 16.11.2021. Žalovaný uhradil do zesplatnění úvěru dne 1.10.2020 částku 73 440,35 Kč a v období od zesplatnění do postoupení pohledávky ještě částku 16 747,18 Kč. Žalobkyně požaduje úhradu dosud neuhrazené části jistiny úvěru ve výši 50 226,15 Kč, smluvního úroku ve výši 11,9 % ročně z částky 50 226,15 Kč od 2.10.2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 226,15 Kč od 2.10.2020 do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. K jednání konanému dne 9.12.2022 se bez omluvy nedostavil žalovaný, ač řádně předvolán, soud tak jednal v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, soud však tomuto návrhu nevyhověl, když dospěl k závěru, že vydání rozsudku pro zmeškání není vhodné, neboť žalovanému nebylo zasláno doplnění žaloby ze dne 18.11.2022, a to s ohledem na krátký časový odstup mezi doručením tohoto doplnění žaloby soudu a nařízeným jednáním ve věci.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal zápůjčku splácet společně s úroky v nominální výši 11,9 % ročně v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 760 Kč, RPSN činila 12,55 %. Den splatnosti měsíčních splátek byl sjednán na každý třetí den v měsíci, na základě dodatku ke smlouvě o půjčce ze dne 9.5.2017 a potom ze dne 9.7.2018 byl sjednán na každý 11. den v měsíci, resp. 8. den v měsíci /viz návrh na uzavření smlouvy na č. l. 15-16 spisu, akceptace návrhu na č.l. 13-14, dodatky ke smlouvě na č.l. 17, rámcová smlouva o poskytnutí bankovních a platebních služeb na č. l. 22, produktové obchodní podmínky na č. l. 24-26, sazebník poplatků na č. l. 27-28, všeobecné obchodní podmínky na č.l. 29-36 Žalovaný zápůjčku čerpal, se splácením splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění zápůjčky a její zůstatek se stal ke dni 1.10.2020 splatným /viz výpis z bankovního účtu žalovaného v systému příjmení, transakční historie v systému ISAS, oznámení o zesplatnění na č. l. 20 Pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11.11.2021 na žalobkyni /smlouva o postoupení pohledávek na č.l. 39-48, potvrzení o zaplacení úplaty na č.l. 37, oznámení o postoupení pohledávky na č.l. 18 spolu s poštovním podacím archem na č.l. 38, výpis žalobkyně z OR na č.l. 49 Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 1.4.2022 /viz předžalobní výzva na č. l. 11-12, poštovní podací arch na č.l. 19 Žalovaný uhradil na svůj dluh celkem částku 90 187,53 Kč /viz tvrzení žalobkyně, výpis z transakční historie v systému ISAS/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní evidovaných plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro spor významné skutečnosti.
5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, kterým je i peněžitá zápůjčka dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti svou právní předchůdkyní sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání a ověřování příjmů i výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila listinu nazvanou kreditní report, ve které právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Deklarovaný měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání měl činit 20 000 Kč, jako své výdaje potom žalovaný uvedl měsíční splátky úvěrů ve výši 4 000 Kč, výdaje na živobytí ve výši 8 000 Kč a další výdaje ve výši 1 000 Kč. jméno právní předchůdkyně žalobkyně z jí dostupných databází zjistila, že výše splátek jednotlivých úvěrů žalovaného činí měsíčně 7 509 Kč, tedy více, než uváděl žalovaný, jako výdaje na domácnost potom právní předchůdkyně žalobkyně započetla částku 4 590 Kč, životní náklady ve výši 3 410 Kč a další výdaje ve výši 1 000 Kč. Z žádných soudu předložených listin nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem ověřila výši příjmů či výdajů žalovaného a požadovala tedy předložení dalších listin (např. výplatních pásek, nájemní smlouvy apod.), a to za situace, kdy sama zjistila ve vztahu k výši měsíčních splátek již poskytnutých úvěrů žalovanému, že jím uvedené údaje nejsou důvěryhodné /kreditní report na č.l. 73-80, protokol o ověření úvěruschopnosti na č.l. 70-72 Pokud pak žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalovaného, pak z tohoto výpisu lze zjistit, že měsíční čistý příjem žalovaného v rozhodném období před poskytnutím zápůjčky dosahoval průměrně cca 17 000 Kč a nikoli jím tvrzených 20 000 Kč (čistá mzda za září 2016 činila 14 573 Kč, za říjen 2016 částku 13 512 Kč, za listopad 2016 částku 27 343 Kč, za prosinec 2016 15 726 Kč, za leden 2017 částku 15 415 Kč a za únor 2017 částku 17 243 Kč) a dále z tohoto výpisu lze seznat, že měsíční debetní obrat na předmětném účtu byl každý měsíc rozhodného období prakticky roven obratu kreditnímu, přičemž konečný měsíční zůstatek byl vždy v řádu korun /viz výpis z účtu v systému CEPR/.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle § 2390 o. z. se přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
8. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
10. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.
15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ nedostála.
16. Soud konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, spokojila se toliko s údaji poskytnutými žalovaným a ač sama zjistila, že jím uvedené údaje (konkrétně údaj ohledně výše měsíčních splátek již poskytnutých úvěrů) nejsou věrohodné, dále je nijak neověřovala a vyšla z nich (v případě tvrzené výše měsíčního příjmu) anebo jejich výši odhadla na základě svého vlastního interního postupu (v případě životních nákladů žalovaného). Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
17. Právní předchůdkyně žalobkyně v daném případě nezjistila ani výši měsíčních příjmů žalovaného ani výši jeho výdajů, neměla po ruce žádný, natož relevantní doklad k jejich ověření. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyní žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených příjmech ve výši 20 000 Kč měsíčně a měsíčních výdajích žalovaného ve výši 16 509 Kč, přičemž nevycházela z žalovaným uvedených výdajů ve výši 13 000 Kč měsíčně, neboť zjistila, že žalovaným uváděný výdaj na splátky již poskytnutých úvěrů není věrohodný. Výše měsíčních výdajů žalovaného stanovená právní předchůdkyní žalobkyně odpovídala splátkám jiných úvěrů ve výši 7 509 Kč, paušální částce životního minima 3 410 Kč, výdajům na domácnost ve výši 4 590 Kč a dalších výdajů ve výši 1 000 Kč. K takto stanoveným výdajům žalovaného je třeba poznamenat, že životní minimum představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží individuální potřeby a nároky toho kterého jedince. Výdaje na domácnost ve výši 4 590 Kč, které by měly pokrývat i úhradu nájmu, jsou potom opět nepřiměřeně nízké a neodpovídají běžným nákladům na bydlení v roce 2017. Nelze přehlédnout, že pokud by právní předchůdkyně žalobkyně ověřila alespoň výši měsíčních příjmů žalovaného, a to čistě na základě údajů, které měla sama k dispozici (žalovaný měl u právní předchůdkyně zřízen bankovní účet od roku 2015), nikdy by nemohla dospět k závěru, že je schopen úvěr ve výši 100 000 Kč splácet, a to ani při výši měsíční splátky 1 760 Kč, neboť jeho příjmy před poskytnutím zápůjčky dosahovaly měsíčně cca 17 000 Kč a právní předchůdkyní stanovené výdaje potom činily 16 509 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak poskytla úvěr žalovanému za situace, kdy tento již na dalších úvěrech splácel měsíční splátky v nemalé výši celkem 7 509 Kč. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, kterou zjevně neznepokojil ani velmi nízký měsíční zůstatek na účtu žalovaného, byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.
18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo 2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).
19. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
20. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku právní předchůdkyně žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla právní předchůdkyně žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl.
21. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 100 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný doposud uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 90 187,53 Kč, zbývá mu stále povinnost vrátit právní předchůdkyni žalobkyně částku 9 812,47 Kč (100 000 – 90 187,53). Právní předchůdkyně svou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11.11.2021, žalobkyně tak je aktivně legitimována k podání žaloby v dané věci. Soud proto v této části žalobě vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, bylo oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29.11.2021, které bylo odesláno dne 30.11.2021, když lze mít za to, že do dispozice žalovaného se dostala třetí pracovní den po odeslání (§ 573 o.z.), tedy dne 3.12.2021. Právní předchůdkyně žalobkyně v tomto oznámení požadovala okamžitou úhradu dluhu, soud má za to, že je třeba ke splnění dluhu stanovit přiměřenou lhůtu k plnění, a to konkrétně 10 dnů, poslední den pro uhrazení dluhu tak byl 13.12.2021. Od následujícího dne, tedy od 14.12.2021, je tak žalovaný v prodlení a žalobkyni náleží též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v jí požadované výši. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).
22. Ve zbývající části soud se shora uvedených důvodů žalobu zamítl (výrok II tohoto rozsudku).
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.