Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 306/2022-38
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Jun Liškovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupené: anonymizováno jméno příjmení, IČO, advokátka,
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky částka s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne datum domáhal zaplacení částky částka a s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru číslo. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši částka. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 66,71 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po částka splatných vždy k 10. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem září rok dle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu, prohlášení dlužníka a lustrací registrů. Žalovaný však řádně neplnil smluvní podmínky, dostal se do prodlení s úhradou splátek, a proto žalobce přistoupil k zesplatnění dluhu. Žalobce zohlednil jednotlivé splátky poskytnuté žalovaný s tím, že nadále dluží na jistině, úrocích, smluvní pokutě a na poplatcích žalovanou částku. Z totožné smlouvy uplatnil žalobce u soudu své nároky již v řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka, ve kterém bylo žalobci přiznáno plnění ve výši částka s příslušenstvím (úrokem z úvěru a zákonným úrokem z prodlení), a dále smluvní pokuta ve výši částka. V nadepsaném řízení žalobkyně žádá částku částka jako druhou část smluvní pokuty, jejíž splatnost nastala, protože žalovaný dosud ničeho neuhradil; výše je stanovena jako maximální přípustná, rovnající se polovině poskytnuté částky úvěru (t. j. částka, přičemž část smluvní pokuty 16 číslo již byla žalobkyni přiznána v předchozím řízení). Na zaslanou předžalobní upomínku žalovaný nereagoval.
Soud vzal po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř jednotlivě i ve vzájemné souvislosti za prokázané, že rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v Benešově ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací ve znění opravného usnesení ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací (obě rozhodnutí nabyla právní moci dne datum), bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě pohledávku ve výši částka s příslušenstvím (úrokem z úvěru a zákonným úrokem z prodlení), a dále smluvní pokutu ve výši částka. Uvedené plnění bylo přiznáno poté, co vzal soud, při splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, za svá skutková zjištění tvrzení, uvedená žalobkyní v žalobě, tedy že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru číslo. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši částka. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 66,71 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po částka splatných vždy k 10. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem září 2017 dle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu, prohlášení dlužníka a lustrací registrů. Žalovaný však řádně neplnil smluvní podmínky, dostal se do prodlení s úhradou splátek, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění dluhu. V nadepsaném řízení žalobkyně opírá svůj nárok o stejná tvrzení a stejné důkazní návrhy, žádá druhou část smluvní pokuty až do její maximální výše částka, tedy konkrétně částku částka. Soud v nadepsaném řízení zopakoval navržené důkazy, jimi žalobkyně prokázala svá tvrzení ohledně obsahu úvěrové smlouvy. Soud nepřistoupil k vydání rozsudku pro zmeškání, neboť tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, obsažená v žalobě, posoudil jako nedostatečná. Žalobkyně byla v tomto směru soudem poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a soud doplnil dokazování, z něhož zjistil, že podle hodnocení klienta byla na příjmové stránce žalovaného řádně zjištěna a ověřena průměrná mzda jako jediný zdroj příjmu ze zaměstnání na dobu neurčitou, avšak k výdajové stránce žalobkyně vycházela z částky životního minima částka měsíčně, z kalkulovaných výdajů na bydlení částka měsíčně a ostatních výdajů částka měsíčně. Z částečného výpisu z účtu žalovaného v době poskytnutí úvěru pak vyplývá, že zůstatek ke dni datum činil mínus částka, ke dni datum pak plus částka, dne datum byla zaúčtována mzda částkou plus částka.
Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb. , a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § číslo smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § číslo odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 145/2010 Sb. Podle § 9 (posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr) odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, (PR číslo s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ústavní nález uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ústavní nález; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. spisová značka, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěrovou částku na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobkyně v žalobě sice tvrdila, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému (případnému) prověření nabídla listinné důkazy, které soud provedl, avšak nevyplynulo z nich, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru prověřovala řádně a se správnými závěry, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Žalobkyně ověřila řádně pouze zaměstnání a mzdu (jediný příjem) žalovaného. Výdaje nebyly nijak objektivizovány, z částečného výpisu z účtu žalovaného pak nutně vznikly vážné pochybnosti, že je žalovaný schopen úvěr splácet (záporný zůstatek v řádu stokorun, kladný zůstatek pouze jediná stokoruna a to po připsání mzdy).
S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , Občanský zákoník , podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku částka, a dále, že plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení (nesplacená část fakticky poskytnuté jistiny) již bylo žalobkyni přiznáno v jiném řízení pravomocným soudním rozhodnutím, soud žalobu zcela zamítl. Nárok v nadepsaném řízení uplatněný spočíval pouze v části smluvní pokuty, na niž zakládala žalobkyni nárok pouze úvěrová smlouva, účastníky uzavřená – tu však soud shledává absolutně neplatnou.
Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř. a rozhodl, pro úplný úspěch žalovaného, kterému však účelné náklady v tomto řízení vynaložené nevznikly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Tento rozsudek je zkráceně odůvodněn podle § 157 odst. 4 o.s.ř. , podle něhož soud v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).