Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
5 C 212/2022-43
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 20 402,92 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 3 493,87 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 493,87 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 883,55 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 15 296,59 Kč a co do částky 3 909,05 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 3 493,87 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 493,87 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 883,55 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 15 296,59 Kč a co do částky 3 909,05 Kč. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 5. 2022 domáhala na žalované zaplacení 16 493,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 493,87 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 883,55 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 296,59 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 909,05 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 5. 2. 2020 uzavřela společnost právnická osoba se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které obdržela žalovaná finanční hotovost ve výši 20 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 17 184 Kč a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč Smlouva byla uzavřena na základě žalovanou písemně vyplněné žádosti o úvěr, do které žalovaná uvedla základní údaje o své osobě, dále okolnosti vypovídající o její finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výdajů a požadovanou výši úvěru. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, když uhradila celkem částku 7 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena původní věřitelkou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021. V důsledku prodlení žalované vzniklo původní věřitelce právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny 16 493,87 Kč od 6. 4. 2021 do 29. 11. 2021, tj. ve výši 3 909,05 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud má za prokázané následující skutečnosti.
4. Výpisem z obchodního rejstříku byla prokázána právní subjektivita žalobkyně.
5. Dne 5. 2. 2020 požádala žalovaná společnost právnická osoba o úvěr ve výši 20 000 Kč a v žádosti uvedla, že je na mateřské dovolené, její příjem činí 10 000 Kč měsíčně, má výdaje na bydlení, energie ve výši 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a ostatní ve výši 5 590 Kč. Dále uvedla, že je svobodná, žije u matky, má jedno dítě, základní vzdělání, nemá bankovní účet (viz žádost o úvěr č.l. 15 spisu).
6. Téhož dne 5. 2. 2020 byl žalované poskytnut v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč, což žalovaná stvrdila podpisem smlouvy o úvěru. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit společně s příslušenstvím ve výši 17 184 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč RPSN činila 272,44 %. Ve smlouvě byla sjednána i smluvní pokuta pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (viz smlouva o úvěru na č.l. 16 až 17 spisu).
7. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou na žalobkyni (viz smlouva a ostatní doklady č.l. 18 až 31 spisu). Původní věřitelka oznámila postoupení pohledávky žalované dopisem ze dne 11. 1. 2022 (č.l. 32 spisu), který odeslala doporučeně žalované dne 12. 1. 2022 (viz č.l. 33 spisu).
8. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam, když neobsahovaly žádné pro věc relevantní skutečnosti.
9. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
10. Žalovaná požádala původní věřitelku o úvěr ve výši 20 000 Kč a současně v žádosti vyplnila údaje o své osobě, ze kterých vyplývá, že žalovaná byla na mateřské dovolené, byla svobodná, jejím jediným příjmem byla mateřská ve výši 10 000 Kč, žila s matkou a měla jednu vyživovací povinnost. Téhož dne poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka ověřila výdaje žalované, že by provedla lustraci žalované v rejstřících dlužníků apod. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dále jen o. s. ř. o. s. ř.
11. V souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , a to konkrétně s ust. § 3028 odst. 1 , posuzoval soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012Sb. , občanského zákoníku , a dále dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (tedy ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru).
12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
18. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
19. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
20. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, navíc poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývalo, že zde jsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaná byla totiž v době poskytnutí úvěru na mateřské dovolené, byla svobodná (jednalo se o matku samoživitelku), jejím jediným měsíčním příjmem byla mateřská ve výši 10 000 Kč. Výdaje tvrzené žalovanou nebyly nijak ověřeny, nebylo zjištěno, zda má žalovaná i další závazky a zda tyto řádně splácí. Za tohoto stavu neměl být úvěr vůbec poskytnut. Proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.
21. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 20 000 Kč. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohl vzniknout původní věřitelce nárok na úroky, ani poplatky, ani smluvní pokuty. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradila částku 7 000 Kč. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena, dosud nesplacenou jistinu úvěru ve výši 13 000 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
22. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).
23. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
24. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím. Žalovaná se k jednání nedostavila, nepožádala o delší lhůtu k plnění či o splátky, a proto soud uložil lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
25. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.