Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 123/2022-119
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro doručení ulice a číslo, PSČ obec
o zaplacení 30 345,56 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 11 012,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení částky 19 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, v této části se žaloba zamítá.
III. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení úroku 88 % ročně z částky 12 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
IV. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 764,74 Kč, v této části se žaloba zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
VI. Žalobce je povinen uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži na náhradě nákladů spočívajících ve svědečném částku 152 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 11 012,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení částky 19 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení úroku 88 % ročně z částky 12 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 764,74 Kč, v této části se žaloba zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. VI. Žalobce je povinen uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži na náhradě nákladů spočívajících ve svědečném částku 152 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 24. 6. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 30 345,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, úrokem 88 % ročně z částky 12 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 761,74 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 10 797,20 Kč.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba, IČO, uzavřela se žalovanou dne 3. 8. 2020 smlouvu číslo s produktovým názvem anonymizováno 5 slov rok jejíž součástí byly smluvní podmínky, na jejímž základě poskytla žalované bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s poplatkem ve výši 12 433 Kč, tedy celkovou částku 24 433 Kč, v 65 týdenních splátkách po 376 Kč, kdy poslední splátka měla činit 369 Kč. Za celou dobu smluvního trvání uhradila žalovaná částku 987,44 Kč. Dne 28. 1. 2022 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Toto bylo žalované oznámeno dne 1. 2. 2022. Od postoupení nebylo na dlužnou částku hrazeno ničeho. Před podáním žaloby byla dne 10. 2. 2022 žalovaná vyzvána k nápravě, avšak bezvýsledně.
3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 22. 8. 2022 (č.l. 43-50) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalované především na základě veřejně dostupných informací, jakožto i neveřejných zdrojů, konkrétně v bankovních registrech, nebankovních registrech, zájmových sdruženích právnických osob (příjmení), ostatních registrech a databázích (ISIR, příjmení, nepatné doklady, evidence adres úřadů). Dále zhodnocením informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy, konkrétně dokladu o invalidním důchodu, rozhodnutím o přiznání dávky. Tyto údaje jsou zaznamenávány v kartě zákazníka, kdy v tomto případě měla žalovaná pravidelný příjem 7 176 Kč měsíčně, další příjmy domácnosti měly činit 45 000 Kč, souhrn příjmů pak činil 52 176 Kč. Tyto skutečnosti měly být ověřeny paní jméno příjmení, vázanou zástupkyní právního předchůdce žalobce. V zákaznické kartě (č.l. 51) pak bylo uvedeno, že žalovaná je svobodná, bydlí v nájmu, má učňovské vzdělání, úvěr byl vzat na neočekávané výdaje. Příjmy žalované byly tvořeny invalidním důchodem, počet vyživovacích osob byl jeden. V kartě není uvedeno, že by žalovaná překládala jakékoli potvrzení o příjmu, výpis z bankovního účtu atp. Není také zaznamenáno, že by žalovaná byla na mateřské či rodičovské dovolené. Příjem žadatelky byl stanoven jako čistý příjem 7 176 Kč a další čisté příjmy 45 000 Kč, celkem tedy 52 176 Kč. Zdroj příjmů žadatelky je pak uveden jeden. Výdaje pak byly stanoveny na 3 000 Kč měsíčně. Jako ověřené dokumenty jsou v kartě uvedeny jiné doklady, a to 6., 7. 2020 výplatní doklady bez bližší specifikace. Žadatelka dle karty neměla půjčku ani úvěr. Původní věřitelka dospěla po ověření předložených dokladů a tvrzení žalované k závěru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostačující.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byla žaloba doručována na adresu shora a dále na adresu adresa žalované, kde byla dne 29. 8. 2022 zásilka vhozena do domovní schránky. Současně byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise
5. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně doložila kartu zákazníka, ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalované, byť k tomu nedoložila žádný důkaz, žádným způsobem však neověřovala a nezjišťovala výdaje žalované a její majetkové poměry a vycházela pouze z tvrzení žalované, že její výdaje činí 3 000 Kč. Neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalované v příslušných rejstřících dlužníků a ani jiné doklady, ze kterých při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela. Žalovaná měla hradit 1 476 Kč měsíčně a právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti, když tvrzené výdaje 3 000 Kč u nájemního bydlení, jedné vyživovací povinnosti a příjmu z invalidního důchodu se zdají značně podhodnocené. Další tvrzené příjmy nebyly nijak specifikovány či doloženy.
6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
7. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru a standardních informacích o úvěru (č.l. 12-13) bezhotovostně částku 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit s poplatkem ve výši 12 433 Kč (tvořeným úrokem ve výši 4 853 Kč, částkou za zpracování úvěru 1 500 Kč, částkou za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení 3 080 Kč). Celkovou částku 24 433 Kč měla žalovaná uhradit v 65 týdenních splátkách po 376 Kč, kdy poslední splátka měla činit 369 Kč. Úroková sazba činila 88 % po celou dobu trvání smlouvy. RPSN úvěru činilo 175,12 %. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr, aniž by předtím důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Z karty zákazníka (č.l. 51) pak vyplynulo, že žalovaná žije v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, její příjem činí invalidní důchod ve výši 7 176 Kč. Další příjem ve výši 45 000 Kč nebyl nijak specifikován ani doložen. Žalovaná nemá bankovní účet ani další půjčky. Její výdaje byla stanoveny na 3 000 Kč měsíčně, což také nebylo nijak doloženo. Žalovaná uhradila částku 987,44 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek (č.l. 18-30) a toto bylo žalované oznámeno (č.l. 31-32). Před podáním žaloby byla žalované zaslána výzva k plnění ze dne 20. 5. 2022 (č.l. 34-35).
8. U jednání soudu dne 211. 11. 2022 (č.l. 109-110) pak soud provedl výslech žalobkyní navržené svědkyně jméno příjmení, která uvedla, že sjednává úvěry pro právnická osoba, smlouvu má od letošního roku ukončenu. Žalovanou před uzavřením smlouvy neznala. Podle svědkyně je běžný postup takový, že si zákazník požádá telefonicky nebo přes internet o úvěru a společnost pošle zástupce. Jde ke klientovi domů, kde vypíší osobní kartu o příjmech a výdajích. Ona to zašle právnická osoba, kde jí řeknou, zda a kolik může klient dostat. Pokud s tím klient souhlasí, sepíší smlouvu. Na konkrétní průběh uzavření smlouvy s žalovanou si nepamatuje, nepamatuje si ani, kdy přesně byla smlouva uzavřena, ani jaké doklady žalovaná předkládala. Neví, zda nebyla náhodou žalovaná na mateřské dovolené, ale měla velmi malou dceru. Předložené doklady obvykle ofotila a poslala právnická osoba. Do kolonky„ další čisté příjmy domácnosti“ patří příjmy osob, které žijí s klientem v domácnosti, to se nijak nedokládá, jedná se o informativní údaj. Měsíční výdaje klienta se zjišťují tak, že klient dá čestné prohlášení o tom, kolik činí náklady na bydlení, zda má další úvěr atp.
9. Ostatní důkazy soud nehodnotil, neboť pro věc neměly význam.
10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
14. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
15. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
18. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.
20. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.
21. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
22. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
23. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně nezkoumala výdaje žalované. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.
24. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 12 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradila částku 987,44 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, jistinu úvěru ve výši 11 012,56 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
25. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).
26. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
27. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
28. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
29. Výrok o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci výše uvedenou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.
30. Výrok o náhradě nákladů státu má oporu v ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.