Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 64/2022-86

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 5.700 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Řízení o zaplacení částky 4.380 Kč se zastavuje.

II. Žaloba na zaplacení částky 5.485,61 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 3.800 Kč od datum do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Řízení o zaplacení částky 4.380 Kč se zastavuje. II. Žaloba na zaplacení částky 5.485,61 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 3.800 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 24. 3. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 3.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3.800 Kč od 8. 3. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 322,95 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3.027,26 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 125,4 Kč od 11. 10. 2021 do 7. 3. 2022 a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.900 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný dne datum uzavřel se společností právnická osoba smlouvu o úvěru č. anonymizováno. Na základě smlouvy žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 3.800 Kč a zavázal se za poskytnutí úvěru uhradit poplatek ve výši 4.059,16 Kč a smluvní úrok z úvěru v dohodnuté výši. Celkovou částku se zavázal uhradit do 5. 8. 2020. Žalovaný své povinnosti z uzavřené smlouvy o úvěru nesplnil, když do sjednané doby splatnosti dlužnou částku neuhradil. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 10. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 27. 10. 2021. Po žalovaném žalobkyně požaduje zaplacení jistiny 3.800 Kč s příslušenstvím (úrokem a úrokem z prodlení), dále nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky v celkové výši 690 Kč, za odeslaný obyčejný dopis v počtu 1 a za cestu pověřeného terénního pracovníka věřitele na kontaktní adresu dlužníka z důvodu osobní návštěvy v počtu 3. Nakonec se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (zůstatek jistiny a poplatku za poskytnutí úvěru) sjednané ve smlouvě o úvěru v částce 1.900 Kč za období od 6. 8. 2020 do 4. 4. 2021. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný uhradil částku ve výši 2.190 Kč.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Účastníci řízení se z jednání soudu omluvili a soud proto věc projednal a rozhodl i v jejich nepřítomnosti ( ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů, jež považoval za dostačující k posouzení věci a rozhodnutí. Jiné než listinné důkazy nakonec účastníci ani nenavrhovali.

4. Podáním, doručeným soudu dne 31. 8. 2022 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět tak, že se domáhá zaplacení pouze částky 3.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3.800 Kč ve výši 8,25 % p. a. od 8. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 322,95 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 547,26 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 125,40 Kč od 11. 10. 2021 do 7. 3. 2022 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč. Zpětvzetí bylo odůvodněno tím, že žalovaný dne 8. 4. 2022 uhradil částku 1.095 Kč, dne 6. 5. 2022 částku 1 095 Kč, dne 13. 6. 2022 částku 1.095 Kč a dne 11. 8. 2022 částku 1.095 Kč, celkem 4.380 Kč a žalobkyně proto již nepožaduje smluvní pokutu 1.900 Kč a kapitalizovaný úrok v částečné výši 2.480 Kč. Soud pak postupoval podle a v uvedeném rozsahu řízení částečně zastavil (výrok I. tohoto rozsudku).

5. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ( ). Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 5. 7. 2020 uzavřena smlouva o úvěru č. anonymizováno, na základě které žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na bankovní účet finanční prostředky ve výši 3.800 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru uhradit poplatek ve výši 4.059,16 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši 40 % se splatností 5. 8. 2020. Doposud byla podle obsahu spisu vrácena částka 4.380 Kč – viz také částečné zpětvzetí žaloby doložené přehledem splátek.

6. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle , (dále jen„ o. z.“) a dále podle , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat na ustanovení (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 15. 6. 2022. K němu byly připojeny prakticky jen výpisy z účtu žalovaného za březen až květen 2020. Z nich se sice podává, jaké byly příjmy žalovaného (od právnická osoba příjmení, s r. o.), na drtuhou stranu však z nich není patrné, zda a jaké měl žalovaný v rozhodné době pravidelné výdaje (zejm. na bydlení), jaká byla alespoň v hlavních rysech jeho celková osobní a rodinná situace, apod. jedná se přitom o významné skutečnosti ovlivňující celkovou finanční situaci dlužníka, těmito se však předchůdce žalobkyně zřejmě nezabýval, resp. to nebylo doloženo. Nelze přehlédnout, že podle výpisů byl žalovaný na účtech v debetu s měsíčními výdaji vyššími, než příjmy, což nesvědčí o dobré finanční morálce žalovaného. O to pak měla být činnost předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pečlivější.

9. Zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet proto soud považuje za nedostatečný. Předchůdce žalobkyně se spokojil jen s neúplnými údaji, kdy zejm. nezjišťoval, ani neověřoval, jaká je celková finanční situace domácnosti žalovaného, nebyly zjišťovány a ověřovány jeho pravidelné výdaje (zejm. na bydlení) a ani žalobkyně potom takové doklady v průběhu řízení nemohla předložit.

10. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).

11. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

13. Již na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila jen s neověřenými či neúplnými údaji a na tomto základě úvěr žalovanému poskytl.

14. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

15. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod.

16. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně podpořeného přehledem plateb, že žalovaný dosud uhradil částku ve výši 4.380 Kč (žalovaný nakonec netvrdil, ani neprokázal zaplacení jiné částky). Vzhledem k tomu, že úvěr byl poskytnut ve výši 3.800 Kč, žalovaný již nedluží žádnou částku. Uhrazená částka 4.380 Kč byla soudem započtena právě na jistinu poskytnutého úvěru, neboť pokud žalovaný poskytoval dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené úvěrové smlouvy, je třeba je vztáhnout jen k nároku, který existuje (je platný), a nikoli na ty nároky, které neexistují (jsou neplatné). Z tohoto důvodu pak na uvedeném postupu nemohlo nic změnit ani částečné zpětvzetí žaloby, kdy žalobkyně žalovaným provedené platby započetla na sjednanou smluvní pokutu a část smluvního úroku, tedy neplatně sjednané nároky.

17. Soud proto žalobu na zaplacení částky 3.800 Kč zamítnul a stejně tak ve zbytku předmětu řízení, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ani ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. -262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

20. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.

21. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

22. V posuzované věci tedy splatnost zbývající části jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. V této části byla proto žaloba rovněž zamítnuta.

23. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena mj. oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 27. 10. 2021 adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , když ve věci byl úspěšný žalovaný, kterému však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly. Soud nepřiznal s ohledem na okolnosti případu ani náklady řízení žalobkyně v souvislosti s částečným zastavením řízení, které by jinak mohly náležet podle , neboť žaloba byla sice vzata zpět z důvodu chování na straně žalovaného spočívajícím v dodatečné úhradě části žalobkyní požadované částky, platby žalovaného však byly započteny na neplatně sjednané nároky, které by soud žalobkyni stejně nepřiznal. Není proto důvod, aby v této souvislosti žalovaný hradil žalobkyni náklady řízení ( ).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné ( ).