Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 C 350/2022-69

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 21 300 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 300 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 12 000 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 1 291,23 Kč, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 485,21 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od datum do zaplacení a dále úroku ve výši 22,62 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od datum do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 300 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Zamítá se žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 12 000 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 1 291,23 Kč, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 485,21 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a dále úroku ve výši 22,62 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky celkem ve výši 21 300 Kč s příslušenstvím (úrokem a úrokem z prodlení, zčásti kapitalizovanými). Svůj návrh odůvodnila tím, že dne datum uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO, se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalované a jejich ověření doklady jí předloženými, že na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy, že v souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit úrok ve výši 3 000 Kč, dále částku označenou žalobkyní jako odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a že celkovou částku odpovídající součtu úvěru a uvedeného úroku a odměn se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, poslední z nich do datum. Dále uvedla, že žalovaná splátky řádně a včas nehradila a od data uzavření smlouvy až do doby, kdy došlo k postoupení pohledávky žalobkyni, uhradila celkem pouze 5 700 Kč. Dále uvedla, že pohledávka za žalovanou jí byla postoupena její uvedenou právní předchůdkyní na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Dále uvedla, že její právní zástupce vyzval žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby.

2. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a uvedla mimo jiné, jak konkrétně a na základě jakých konkrétních informací a dokladů posuzovala její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované a z čeho vyplynulo, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Zároveň ji upozornil, že pokud svá tvrzení nedoplní či nenavrhne důkazy potřebné pro prokázání svých tvrzení, vystavuje se nebezpečí, že bude ve sporu zcela či zčásti neúspěšná.

3. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost právnická osoba) a žalovaná podepsaly dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo (prokázáno uvedenou smlouvou).

6. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalované a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Z prohlášení žalované ve shora uvedené smlouvě o spotřebitelském úvěru to nelze vyvodit, neboť splnění povinností podle a násl. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele; není možné, aby se tohoto břemene zprostil jen tím, že si nechá od spotřebitele podepsat libovolné prohlášení v tomto směru. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele by tím byl zcela popřen, neboť namísto vyvíjení odborné činnosti by poskytovateli postačovalo opatřit si formální prohlášení spotřebitele, jehož se ale právě zákon snaží proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod. chránit uložením těchto povinností poskytovateli spotřebitelského úvěru.

7. Soud provedl k důkazu y, které žalobkyně předložila k prokázání, že si její právní předchůdkyně opatřila k posouzení úvěruschopnosti žalované dostatečné podklady, tedy dodatek pracovní smlouvy, smlouvu o nájmu bytu, dvě čestná prohlášení a kartu zákazníka. Po jejich vzájemném zhodnocení dospěl k závěru, že byl prokázán opak toho, co žalobkyně tvrdila, tedy bylo prokázáno, že dostupné podklady nemohly stačit k posouzení úvěruschopnosti žalované. V kartě zákazníka bylo uvedeno, že žalovaná žije v bytě jako nájemník, a to sama (samostatná domácnost, bez uvedení jakýchkoli dalších osob), přičemž náklady na bydlení měly činit 5 000 Kč měsíčně. Přitom ze smlouvy o nájmu bytu naopak vyplynulo, že žalovaná jako jediný nájemce má hradit za byt nájemné 10 000 Kč měsíčně a zálohy na služby ve výši 4 981 Kč měsíčně, tedy téměř třikrát tolik. Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici čestné prohlášení údajně dcery žalované, jméno celé jméno žalované, že matce přispívá na nájem 5 000 Kč měsíčně. To zjevně nijak ověřováno nebylo, nicméně i kdyby to byla pravda, stále by to znamenalo, že celkové náklady na bydlení byly podstatně vyšší než 5 000 Kč měsíčně. Z ničeho neplyne, že byla zjišťována a ověřována výše nákladů na uspokojování ostatních životních potřeb žalované, kdy soudu se částka 3 400 Kč měsíčně uvedená v kartě jeví jako zjevně nepřiměřeně nízká. Z karty zákazníka dále žádným způsobem neplyne, že by se právní předchůdkyně žalobkyně zabývala prověřením, zda vůči žalované nejsou vedena exekuční řízení. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že tomu tak je, přičemž jde o minimálně 10 exekučních řízení, první z nich zahájené již v roce 2011. Tato skutečnost (kterou mohla právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovat např. z centrální evidence exekucí) by měla být zcela zjevně vzata v úvahu pro posuzování úvěruschopnosti žalované, což se nestalo.

8. Prokázáno bylo, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne datum částku 15 000 Kč, a to v hotovosti (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru číslo obsahující potvrzení převzetí částky). Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 5 700 Kč (což uvedla sama žalobkyně).

9. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely dne datum smlouvu o postoupení pohledávek (prokázáno touto smlouvou), jejíž příloha obsahovala specifikaci postoupených pohledávek a zahrnovala pohledávku za žalovanou (prokázáno touto přílohou). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne datum (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum a podacím lístkem k němu). Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě před podáním žaloby (prokázáno výzvou ze dne datum a podacím lístkem k ní).

10. Z dalších provedených důkazů (výpis z obchodního rejstříku) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

11. Soud neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz listinami na č. l. 50 p. v. až 51 p. v. spisu pro jejich nečitelnost, přičemž žalobkyně je ani po konstatování jejich nečitelnosti soudu v čitelné podobě nepředložila.

12. Soud neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. -97, neboť po skutkové stránce se nijak netýkal projednávané věci a byl pro ni zjevně irelevantní.

13. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

14. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, z nichž splatila 5 700 Kč. V řízení bylo zjištěno, že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a neopatřila si přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit.

15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

17. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, právní předchůdkyně žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalované, právě naopak, v jí dostupných podkladech byly zjevné rozpory (co do výdajů žalované) a nezabývala se ani řadou exekucí vedených proti žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy neměla přiměřené objektivní podklady, které by si ověřila a z nichž by vyplýval závěr o schopnosti žalované úvěr splácet. Na základě těch podkladů, které k dispozici měla a byly provedeny k důkazu v tomto řízení, lze uzavřít, že nemohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout.

18. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

19. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru ve znění před novelizací ). Ve svém usnesení ze dne datum, sp. zn. , Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv ( , odst. 2 y a a y), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. ) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle o. z.

20. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. ). Soud proto uzavřel, že byť žalovaná neplatnost předmětné smlouvy nenamítla, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o spotřebitelském úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. ) narušuje veřejný pořádek.

21. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od žalobkyně přijala částku 15 000 Kč, z níž vrátila pouze 5 700 Kč, rozdíl obou částek, tedy 9 300 Kč, je proto povinna žalobkyni vrátit (zaplatit).

22. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru.

23. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslo). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění podle neplatné smlouvy), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

24. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 9 300 Kč ve lhůtě určené podle výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení.

25. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalované nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli odměny v souvislosti s poskytnutím úvěru, neboť se k tomu platně nezavázala. Žalovaná se rovněž neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu v rozsahu všech těchto nároků (na odměny související s poskytnutím úvěru, úrok i úrok z prodlení, včetně kapitalizovaných částek) zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, avšak dle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává u Obvodního soudu pro Prahu 8 a rozhoduje o něm Městský soud v Praze. Není-li odvolání podáno elektronicky, je třeba podat je ve dvou vyhotoveních.

Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna, lze se splnění domáhat prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí podle části šesté nebo exekuce podle , exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.