Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 111/2022-90

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 3 536,27 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 536,27 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 120,46 Kč, úrokem ve výši 13,60 % ročně z částky 3 536,27 Kč za dobu od 14. 12. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 403,26 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 536,27 Kč za dobu od 21. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 536,27 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 120,46 Kč, úrokem ve výši 13,60 % ročně z částky 3 536,27 Kč za dobu od 14. 12. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 403,26 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 536,27 Kč za dobu od 21. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 3 536,27 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet uzavřené dne 6. 10. 2014 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba, dříve pod názvem právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Vedle měsíčních splátek úvěru byl žalovaný povinen hradit měsíčně také sjednané poplatky, splatné vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Jistina úvěru byla úročena v souladu s článkem II. smlouvy úrokovou sazbou ve výši 13,60 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy byly i produktové podmínky úvěru. Žalobkyně svůj závazek splnila, žalovaný však nikoli, když úvěr nesplácel řádně a včas. Z tohoto důvodu žalobkyně využila svého práva a v souladu se smlouvou a produktovými podmínkami žalobkyně úvěr ke dni 13. 12. 2019 zesplatnila, ke dni zesplatnění dlužná částka činila 4 631,94 Kč a sestávala z dlužné částky včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty. Následně byla pohledávka za žalovaným právní předchůdkyní žalobkyně postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 s účinností ke dni 20. 11. 2020. Ke dni postoupení pohledávka činila celkem 4 059,99 Kč a byla složena z dlužné jistiny ve výši 3 536,27 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 120,46 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 403,26 Kč.

2. Na základě usnesení zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2022 k doplnění tvrzení, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně před nebo při uzavírání předmětné smlouvy posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, a označení důkazů prokazujících tato tvrzení žalobkyně ve svém podání ze dne 31. 5. 2022 doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 6. 10. 2014, kterou hodnotila v souladu s interními předpisy. Vedle toho kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra ČR ad. Žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 15 443 Kč, zaměstnání na pozici dělník u společnosti právnická osoba, vlastní bydlení a celkový měsíční příjem domácnosti ve výši 35 000 Kč Tyto příjmy porovnávala s výdaji odhadnutých na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Vůči právní předchůdkyni žalobkyně měl žalovaný v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 474 Kč a další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 2 944 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného bylo žádosti o úvěr vyhověno a tento byl schválen.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usneseními ze dne 3. 6. 2022 vyzval žalobkyni i žalovaného, aby se vyjádřili, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byli současně poučeni, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni řádně doručeno prostřednictvím jejího právního zástupce do datové schránky dne 9. 6. 2022 a žalovanému řádně doručeno dnem 27. 6. 2022 náhradním doručením – formou uložení u pošty, přičemž však se žalobkyně i žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že žalobkyně i žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu, podle něhož mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 6. 10. 2014 uzavřena smlouva, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně jako banka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných 60 měsíčních splátkách ve výši 1 250,07 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 11. 2014; nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě produktové podmínky spotřebitelského úvěru a sazebník. V žádosti o úvěr ze dne 6. 10. 2014 žalovaný uvedl, že je ženatý, bydlí ve vlastním domě/bytě, je zaměstnán u společnosti právnická osoba jako profese s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 15 443 Kč, celkový blíže nespecifikovaný příjem jeho domácnosti však činí 35 000 Kč, počet zdrojů příjmu je jeden, přičemž předloženým dokladem o hlavním příjmu bylo čestné prohlášení o výši příjmu. Osobní výdaje žalovaného v žádosti byly uvedeny jako ostatní životní náklady, u nichž byla uvedena částka 0 Kč, dále byly uvedeny srážky ze mzdy ve výši 0 Kč a jiné měsíční splátky také ve výši 0 Kč. Žalovaný dále uvedl, že má vyživovací povinnost k třem dětem. Banka dále zohlednila dosavadní interní splátky žalovaného ve výši 474 Kč a dosavadní externí splátky ve výši 2 994 Kč. Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a databází Ministerstva vnitra ČR. Žalovaný přitom částku ve výši 50 000 Kč převzal, podle platební historie úvěru žalovaného žalovaný na uhradil na tento úvěrový účet celkem částku ve výši 71 526,07 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak pohledávku za žalovaným převedla úplatně na žalobkyni se všemi právy a příslušenstvím.

6. Podle , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto je třeba jí zamítnout. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána dostatečně, to však toliko na základě informací sepsaných žalovaným o jeho příjmech a výdajích, které ani nebyly nijak ověřeny, a dále nahlédnutím do registru dlužníků. Dle názoru soudu však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela z nijak nepodložených informací od žalovaného, které navíc v konečném důsledku byly samy o sobě zavádějící, když žalovaný v žádosti tvrdil, že jeho jediným zdrojem příjmu je jeho mzda, na druhé straně pak uváděl, aniž by toto bylo blíže rozvinuto, že celkové příjmy jsou podstatně vyšší a náklady na živobytí nemá žádné. Soud má tudíž za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

11. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 50 000 Kč. Z platební historie pak vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně na pravidelných splátkách (ať již řádných či částečných) uhradil celkem částku ve výši 71 526,07 Kč, a to na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy). Žalovanému poskytnutá částka tak byla jím samotným v plné výši uhrazena. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

12. Soud pro úplnost uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba, uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení předmětné pohledávky vyplývající z jí uzavřené úvěrové smlouvy se žalovaným. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla, naopak žalovaný úspěšný byl, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, tento je ostatně ani nepožadoval, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.