Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
5 C 240/2022-123
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 7 000 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 000 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 745 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 000 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 745 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 7. 2022 domáhala na žalované zaplacení 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím webového rozhraní webová adresa dne 24. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč. Před uzavřením smlouvy prověřila žalobkyně schopnost žalované splácet úvěr, a to nahlédnutím do databáze příjmení a také z informací získaných od žalované. Žalobkyně požaduje pouze vrácení dlužné jistiny 7 000 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ) za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalované byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. , tj. 31. 10. 2022. Z § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Současně se žalobou doručil soud žalované předvolání k prvnímu jednání nařízenému na den 21. 11. 2022. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované dle § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
3. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně doložila výpisy z účtu žalované, ze kterých se podává, že výdaje žalované v lednu 2019 činily 20 354 Kč, příjem ze zaměstnání činil 18 738 Kč, výdaje žalované v únoru 2019 činily 23 978 Kč, příjem ze zaměstnání činil 23 969 Kč, výdaje žalované v březnu 2019 činily 26 696 Kč, příjmy 26 709 Kč, v dubnu 2019 činily výdaje žalované 37 371 Kč, zatímco její příjmy ze zaměstnání 26 998 Kč, v květnu 2019 činily výdaje žalované více než 59 000 Kč, zatímco příjem ze zaměstnání jen 30 069 Kč. Navíc v květnu 2019 čerpala žalovaná půjčky či úvěry od společností právnická osoba (15 000 Kč), právnická osoba (9 900 Kč). Z výpisu z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že žalovaná byla v insolvenci od roku 2014 do roku 2018.
4. Žalobkyně prokázala, že poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná netvrdila, že by na dluh něčeho plnila.
5. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. o tom, že je povinna tvrdit a prokázat, zda a jakým způsobem byly zjišťovány poměry žalované, a to zejména její osobní poměry (zda je svobodná, vdaná, kde bydlí, zda má vyživovací povinnost), její pravidelné měsíční výdaje (např. náklady na bydlení, další náklady, splátky půjček apod.). S ohledem na skutečnost, že žalovaná byla v úpadku, přičemž insolvenční řízení skončilo až v roce 2018, měla žalobkyně vyvinout větší pečlivost při prověřování úvěruschopnosti žalované.
6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:
7. Žalobkyně důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, přesto poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Původní věřitelka měla mít objektivně pochybnosti o tom, že žalovaná bude schopna úvěr splácet.
8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovanou došlo k platnému uzavření smluv o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
9. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
10. Soud má tedy v dané věci za to, že žalobkyně nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, zejména si neověřila, jaké jsou pravidelné měsíční výdaje žalované, zda žalovaná řádně splácí své předchozí půjčky či úvěry. Přitom v době poskytnutí úvěru převyšovaly výdaje žalované její příjmy a žalovaná. Za tohoto stavu měla mít žalobkyně objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Přesto původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 7 000 Kč. Soud má proto za to, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.
11. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud neuhradila ničeho. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 7 000 Kč.
12. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).
13. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
14. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím.
15. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepožádala o delší lhůtu k plnění, či o plnění ve splátkách, uložil soud žalované uhradit dlužnou částku ve lhůtě stanovené v § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
16. Žalobkyně byla ve sporu částečně úspěšná (co do částky 7 000 Kč), naopak žalovaná byla úspěšná co do příslušenství pohledávky, které ke dni rozhodování soudu činilo 2 332 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 75 %, žalovaná v rozsahu 25 %. Po odečtení úspěchu žalované od úspěchu žalobkyně přiznal soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 % Náklady žalobkyně jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč, odměnou advokáta za 3 úkony po 200 Kč dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, 21 % DPH ve výši 189 Kč Náklady na právní zastoupení byly určeny dle § 14b advokátního tarifu, neboť se jedná o formulářovou žalobu podávanou žalobkyni opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč Náklady žalobkyně tak činil 1 489 Kč, z toho 50 % činí 745 Kč.
17. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.