Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 237/2022-61
Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 32 107 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 32 107 Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení částky 32 107 Kč s příslušenstvím se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou po posouzení její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 18. 2. 2019 smlouvu o úvěru a na jejím základě jí téhož dne poskytla 26 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr v 48 měsíčních splátkách po 1 935 Kč, efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 129,68% ročně. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, uhradila 33 splátek, dne 20. 2. 2022 žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá smluvních pokut ve výši 4 491 Kč (9x 499 Kč), nákladů na upomínání ve výši 3 200 Kč (16x 200 Kč) a částky 21 031,95 Kč jako kapitalizované smluvní pokuty ve výši 0,1% denně a kapitalizovaného úroku ve výši 17 430,86 Kč (86,1% ročně z jistiny).
2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 2. 2019 (č.l. 39-41) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 26 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkem 92 800 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 1 935 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 129,68% ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 129,68% Smluvní pokuty byly upraveny v ust. čl. 6, za každý jednotlivý případ prodlení přesahující 30 dnů činily 499 Kč a dále 0,1% denně z dlužné částky. Z listiny označené jako„ Prohlášení klientů“ (č.l. 19) bylo zjištěno, že žalovaná prohlásila, že byla seznámena s podmínkami a úvěru a nemá žádné dluhy. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 19. 2. 2019 (č.l. 38) bylo zjištěno, že žalované bylo sděleno, že splnila podmínky pro čerpání úvěru ve výši 26 000 Kč. Z listiny„ Hodnocení klienta“ (č.l. 21) bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z celkových příjmů žalované ve výši 18 537 Kč, tvořených příjmem ze zaměstnání ve výši 12 300 Kč a ostatních příjmů ve výši 6 237 Kč, celkových výdajů ve výši 6 430 Kč, tvořených životním minimem 3 410 Kč, splátkami žalobkyni 820 Kč, bydlení 2 000 Kč, ostatními 200 Kč. Z předsmluvního formuláře (č.l. 23-24) bylo zjištěno, že žalovaná byla seznámena s podmínkami a náklady úvěru, informacemi o výši úroku, RPSN, nákladech a sankcích za pozdní úhradu. Z karty klienta (č.l. 37) bylo zjištěno, že žalovaná uhradila 33 splátek po 1 935 Kč. Z listiny označené jako Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek (č.l. 8-12) bylo zjištěno, že znalec ukazuje rozdílnou výši efektivní a nominální sazby dle frekvence splácení. Z výpisů registru SOLUS (č.l. 16) bylo zjištěno, že žalovaná splatila poslední úvěr v tomto registru evidovaný v roce 2016. Z dokladu o vyplacení úvěru (č.l. 18) bylo zjištěno, že na účet č. bankovní účet byla vyplacena částka 26 000 Kč. Z výzev a dodejky ze dne 17. 8. 2021, 17. 2. 2022, 19. 7. 2021, 19. 4. 2021, 22. 3. 2021, 17. 6. 2021, 18. 5. 2021, 3. 1. 2022, 17. 1. 2022, 20. 2. 2022, (č.l. 26 - 35) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzývána k úhradě úvěru. Z oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 12. 2018 (č.l. 42) bylo zjištěno, že od ledna 2019 byl žalované přiznán invalidní důchod ve výši 6 258 Kč měsíčně. Z poštovní poukázky (č.l. 43) bylo zjištěno, že žalované byl vyplacen důchod ve výši 6 237 Kč za leden 2019. Z výplatních pásek za prosinec 2018 a leden 2019 (č.l. 44 a 54) bylo zjištěno, že žalovaná v této době dosahovala u název anonymizována dvě slova právnická osoba měsíčního příjmu ve výši 12 356 Kč 12 128 Kč. Z výpisu účtu za prosinec 2018 (č.l. 47) bylo zjištěno, že na účet žalované v tomto měsíci bylo připsáno v tomto období 3 000 Kč a odepsáno 2 719 Kč. Z pracovní smlouvy z 22. 12. 2010 (č.l. 48-49) bylo zjištěno, že název anonymizována dvě slova právnická osoba uzavřela jako zaměstnavatel pracovní smlouvu. Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne 15. 12. 2015 (č.l. 52) bylo zjištěno, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Ze mzdového výměru (č.l. 50) bylo zjištěno, že od 1. 1. 2017 byla žalované přiznána mzda 11 715 Kč. Z potvrzení název anonymizována dvě slova právnická osoba ze dne 15. 2. 2019 (č.l. 53) bylo zjištěno, že žalované byla vyplácena měsíční průměrná mzda za říjen – prosinec 2018 ve výši 8 161 Kč, za leden 2019 ve výši 12 128 Kč. Z potvrzení název anonymizována dvě slova právnická osoba ze dne 14. 1. 2019 (č.l. 51) bylo zjištěno, že žalované jako zaměstnankyni je vyplácena mzda na pokladně.
4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 15. 2. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou byla žalované poskytnuta částka 26 000 Kč, kterou se zavázala splatit žalobkyni ve 48 měsíčních splátkách po 1 935 Kč, s úrokem ve výši 129,68% ročně, RPSN činila dle žalobkyně 130,69%. Žalobkyně příjmy žalované za měsíce říjen 2020 – leden 2019 zjistila z výplatních pásek a potvrzení o příjmu, existenci a trvání pracovního poměru žalované z pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele, dále je zjistila z potvrzení správy sociálního zabezpečení. Výdaje žalované zjistila žalobkyně z prohlášení žalované a částečně z výpisu účtu za prosinec 2018, výdaje účtu bez bližšího určení činily 2 719 Kč a příjmy účtu 3 000 Kč. Žalobkyně měla k posouzení úvěruschopnosti k dispozici výpis databáze SOLUS.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci anonymizováno číslo – anonymizováno právnická osoba anonymizováno v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci anonymizováno číslo (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo dostatečně doloženo, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, příjmy zjistila, konkrétní měsíční výdaje nezjistila vůbec, existenci a výši dalších úvěrů žalované zjistila pouze z registru příjmení (již nikoli např. z Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně se spolehla pouze na prohlášení žalovaného. K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku. Žalobkyně tedy podle soudu po formální stránce nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného dostatečně, nezajistila si ani základní podklady pro její posouzení. Navíc lze mít i za to, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované dostatečně ani obsahově, když už jen z výpisu běžného účtu za měsíc prosinec 2018 bylo zřejmé, že měsíční výdaje žalované se téměř rovnají jejím příjmům, i tímto aspektem posuzování úvěruschopnosti se musel soud zabývat z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka (viz rozsudek ESD ze dne 5. 3. 2020 ve věci anonymizováno číslo – anonymizováno právnická osoba v . anonymizováno). Soud proto s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva uzavřená mezi účastníky jako celek neplatná. Soud připomíná, že žalobkyně měla při poskytování úvěru s extrémně vysokým úrokem z úvěru (vysoko nad hranicí lichevního úroku ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu) měla jako podnikatel v oblasti poskytování úvěrů vynaložit vyšší úsilí na posuzování úvěruschopnosti své klientky.
11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a související poplatky, ani smluvní pokuty a paušalizované náklady na upomínání.
12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 26 000 Kč poskytnutém žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně poskytla žalované 26 000 Kč, žalovaná vrátila 63 855 Kč, uhradila tedy žalobkyni téměř dvou a půl násobek zapůjčené částky, žalovaná se tedy na úkor žalobkyně nijak neobohatila, žalobu tak soud shledal zcela nedůvodnou a nezbylo mu než ji zamítnout.
13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), žalovaná byla úspěšnější stranou řízení, náklady jí však nevznikly, proto soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě. V odvolání musí být uvedeno, kdo je podává, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Odvolání musí být podepsáno a datováno.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou vykonatelným rozsudkem, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.