Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 243/2022-54
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 5 763 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 509 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 2 254 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 74,20 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 763 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 509 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 2 254 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 74,20 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 763 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. 7. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 5 763 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 74,20 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 763 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 3. 9. 2021 úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč převodem na účet, přičemž žalovaný se zavázal splatit žalobkyni dlužnou jistinu a poplatek ve výši 165 Kč do 30 dnů. Kromě tohoto poplatku byly sjednány další poplatky za volitelné služby (poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč). Žalovaný si prodloužil splatnost úvěru tzv. korunovým odkladem, kdy uhradil 1 Kč a za toto prodloužení byl účtován poplatek 495 Kč, dále dvakrát požádal o prodloužení splatnosti tzv. desetiprocentním odkladem, za tuto službu uhradil 2x 745 Kč (poplatek za tuto službu činí 245 Kč). Celkem žalovaný na úvěr dosud uhradil 1 491 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou úvěru byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 3 % z jistiny, žalobkyně nárokuje smluvní pokutu ve výši 113 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy ověřovala úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím registrů anonymizována dvě slova, příjmení, příjmení a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně dále posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, jeho rodinný stav apod.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.
2. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav:
4. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 3. 9. 2021 peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené přes internet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr do 3. 10. 2021 a dále se zavázal zaplatit sjednaný úrok a poplatky.
5. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z listinných důkazů předložených žalobkyní vyplývá pouze to, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného z kopie občanského průkazu, a že výši příjmů a výdajů žalovaného zjišťovala výhradně z informací získaných od žalovaného. Dále žalobkyně zjišťovala, zda je žalovaný veden v insolvenčním rejstříku, rejstříku dlužníků a centrální evidenci exekucí. Žalobkyně však nepředložila žádné listinné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích jakkoli ověřovala. Nebyl zjištěn zdroj příjmů žalovaného, nebylo zjišťováno, jaké jsou výdaje žalovaného za bydlení, energie a další životní potřeby atd. Žalobkyně tedy nemohla dojít k závěru, že o schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze pochybovat.
6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
7. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
8. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též
z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti
o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele
a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná, neboť žalobkyně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet.
9. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 5 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na úvěr dosud uhradil pouze 1 491 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky apod. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, částku 3 509 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z.
10. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům:„ … Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440) . ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
11. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
12. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci byl s přihlédnutím k výši příslušenství u obou účastníků v zásadě stejný, a proto soud rozhodl dle 142 odst. 2 ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
13. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
14. Odůvodnění rozsudku je vyhotoveno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ve zkráceném znění.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.