Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
37 C 83/2022-30
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 127 500 Kč
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 127 500 Kč, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 127 500 Kč, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
I.
Základ sporu
1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu dne 25. 4. 2022 domáhala zaplacení částky 127 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též„ OS“) pod sp. zn. 8 C 418/2006 (dále též„ původní řízení“).
2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), resp. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobkyni mělo náležet.
II.
Obsah žaloby a souvisejících vyjádření a průběh řízení
3. Žalobkyně ve své žalobě uváděla, že uplatnila svůj nárok ve výši 300 000 Kč u žalované a žalovaná z této částky žalobkyni přiznala a zaplatila částku 155 883 Kč. Žalobkyně přitom souhlasila žalovanou v tom slova smyslu, že základní částka k odškodnění činí 283 333 Kč. Zároveň ovšem nesouhlasila s argumentem žalované, že je osobou právnickou, pročež je její újma standardní. To, že vzala žalobu zpět a mezi stranami sporu došlo po více než 15 letech k mimosoudní dohodě, bylo dle žalobkyně dáno tlakem času a nepředvídatelností dalšího postupu obou soudů. V této souvislosti žalobkyně zdůrazňovala, že poslední dva rozsudky soudu I. stupně byly zrušeny soudem odvolacím jako nepřezkoumatelné a soud I. stupně další řízení vedl tak, že žádným způsobem nemohl vyhovět požadavkům soudu odvolacího. Žalobkyně má za to, že 30% snížení s odkazem na složitost věci, je toliko snaha žalované ušetřit bez další argumentace. Podle žalobkyně totiž platí, že pokud by si soud I. stupně věc sám složitou„ neudělal“, tak by v řízení byly nařízeny 2 znalecké posudky, posouzena otázka dobrých mravů a věc byla rozhodnuta. Dle tvrzení žalobkyně není tak složité věci, která by odůvodnila délku řízení více než 15 let. Pokud jde o podíl žalobkyně na průtazích, žalobkyně připustila, že by tento bylo lze ohodnotit maximálně snížením vypočtené základní částky o 5%.
4. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení částky 127 500 náhrady nákladů řízení.
5. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 2022 uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Dále uvedla, že při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma. Po zhodnocení všech okolností případu, dospěla žalovaná dle § 31a odst. 2 OdpŠk k závěru, že dostatečným zadostiučiněním je dle žalované částka 155 833 Kč.
6. Při stanovení výše zadostiučinění dospěla žalovaná nejprve k základní částce 283 333 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 20 000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši (tj. 10 000 Kč). Tato základní částka pak byla snížena s ohledem na složitost projednávané věci o 30 % a s ohledem na podíl žalobkyně na délce řízení o dalších 15 %.
7. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.
8. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledku přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora uvedeným ustanovením § 115a o. s. ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání. Rozsudek byl vyhlášen dne 24. 10. 2022.
III.
Skutková zjištění
9. Z nesporných tvrzení účastníků a ze stanoviska žalované ze dne 28. 3. 2022 vzal soud za prokázané, že žalobkyně uplatila u žalované dne 27. 10. 2021 nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 300 000 Kč, jakožto náhradu nemateriální újmy a to z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8C 418/2006. Žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že délka dotčeného řízení byla nepřiměřená, přičemž dostatečným zadostiučiněním je dle žalované částka 155 833 Kč, kterou žalobkyni vyplatila ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk.
10. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).
11. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8C 418/2006 soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení):
Dne 24. 10. 2006 byla podána žaloba o zaplacení částky 1 181 250 Kč k Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Dne 10. 11. 2006 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě (výzva doručena žalovanému dne 6. 12. 2006). Dne 20. 12. 2006 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného k žalobě. Dne 29. 12. 2006 bylo ústní jednání nařízené na 17. 1. 2007 odročeno za účelem mimosoudního vyřešení sporu. Dne 7. 2. 2007 a 17. 4. 2007 byl zaslán účastníkům přípis, aby se vyjádřili, zda mezi nimi došlo k dohodě. Dne 7. 5. 2007 žalobci sdělili, že k dohodě mezi účastníky nedošlo, dále bylo soudu doručeno rozšíření žaloby. Dne 25. 9. 2007 byla soudu doručena žádost žalovaného o odročení jednání z důvodu kolize, vyhověno. Dne 5. 12. 2007 proběhlo jednání, odročeno na 20. 2. 2008 za účelem předložení listin žalobci. Dne 20. 12. 2007 žalobci doručili soudu návrh na doplnění dokazování. Dne 8. 1. 2008 byla soudu doručena žádost žalovaného o odročení ústního jednání, z důvodu dovolené, vyhověno. Dne 26. 3. 2008 proběhlo ústní jednání, na němž účastníci souhlasili s ustanovením znalce z oboru stavebnictví k určení, zda došlo k pochybení žalovaného tak, jak je to popsáno v žalobě. Dne 16. 7. 2008 byl ustanoven znalec z oboru stavebnictví. Dne 2. 12. 2008 byl soudu doručen vypracovaný znalecký posudek. Dne 3. 2. 2009 bylo ústní jednání nařízeno na 27. 4. 2009. Dne 18. 2. 2009 byla soudu doručena omluva znalce z jednání z pracovních důvodů. Jednání bylo odročeno na 22. 6. 2009. Dne 4. 6. 2009 byla soudu doručena žádost žalobců o odročení jednání z pracovních důvodů, jednání bylo odročeno na 14. 9. 2009. Dne 8. 9. 2009 byla soudu doručena omluva znalce o neúčasti na jednání, opět z pracovních důvodů. Jednání bylo odročeno na 16. 11. 2009. Dne 16. 11. 2009 se konalo ústní jednání, odročeno za účelem doplnění dokazování na 3. 2. 2010. Dne 30. 11. 2009 byl soudu doručen návrh žalobců na provedení dokazování. Dne 28. 1. 2010 byla soudu doručena žádost žalovaného o odročení jednání z důvodu dovolené. Dne 3. 2. 2010 se konalo ústní jednání bez účasti účastníků, bylo proto za účelem jejich předvolání odročeno na 19. 4. 2010. Dne 19. 4. 2010 se konalo ústní jednání, odročeno za účelem doplnění dokazování na 23. 6. 2010. Dne 27. 5. 2010 byla soudu doručena žádost o odročení jednání ze strany žalovaného z důvodu kolize, vyhověno. Dne 11. 8. 2010 proběhlo další jednání, odročeno za účelem prostudování předložených materiálů a zvážení dalšího postupu. Dne 3. 11. 2010 se konalo další jednání, odročeno za účelem zvážení dalšího způsobu řízení. Dne 15. 12. 2010 se konalo jednání, odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 16. 12. 2010 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dne 14. 3. 2011 bylo soudu doručeno odvolání žalobců. Dne 10. 8. 2011 proběhlo jednání, na němž byl vyhlášen doplňující rozsudek. Dne 27. 9. 2011 podali žalobci proti doplňujícímu rozsudku odvolání. Dne 19. 10. 2011 bylo odvolání doručeno žalovanému. Dne 29. 3. 2012 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 30. 4. 2012 proběhlo před odvolacím soudem jednání, které bylo za účelem zjištění stanoviska účastníků a možnosti případné mimosoudní dohody odročeno na neurčito. Dne 28. 6. 2012 bylo soudu doručeno sdělení žalobce o stavu mimosoudních jednání. Dne 28. 8. 2012 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 22. 10. 2012 a 29. 10. 2012 bylo usnesení odvolacího soudu doručeno účastníkům. Dne 27. 3. 2013 soud vyzval žalobce k doplnění žaloby. Dne 9. 5. 2013 byla soudu doručena žádost žalovaného o odročení jednání nařízeného na 22. 5. 2013. Jednání bylo odročeno na 31. 7. 2013. Dne 15. 5. 2013 byla soudu doručena další žádost žalovaného o odročení jednání, vyhověno. Dne 30. 9. 2013 proběhlo jednání, odročeno z důvodu rozhodnutí o vznesené námitce k protokolaci. Dne 9. 10. 2013 soud usnesením nevyhověl námitce k protokolaci. Dne 9. 12. 2013 se konalo další jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dne 28. 2. 2014 bylo soudu doručeno odvolání žalobců. Dne 22. 5. 2014 bylo odvolání doručeno žalovanému. Dne 11. 6. 2014 soud usnesením uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 161 051,60 Kč. Dne 27. 6. 2014 bylo soudu doručeno odvolání žalobců proti tomuto usnesení. Dne 29. 7. 2014 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 7. 8. 2014 odvolací soud napadené usnesení ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že se o této náhradě nerozhoduje a dále rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení státu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 5. 9. 2014 soud rozhodl o znalečném. Dne 17. 9. 2014 podali žalobci odvolání proti usnesení o znalečném. Dne 11. 11. 2014 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 26. 11. 2014 odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil. Dne 20. 3. 2015 soud vyplatil znalečné. Dne 3. 7. 2015 soud uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit České republice na nákladech znalečného částku 9 482 Kč. Dne 28. 7. 2015 žalobci podali proti uvedenému usnesení odvolání. Dne 18. 2. 2016 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 21. 3. 2016 se konalo u odvolacího soudu jednání, na němž bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení (odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce). Dne 20. 7. 2016 soud vyzval žalobce a žalovaného k doplnění důkazů. Dne 31. 8. 2016 soud ustanovil znalce, aby ve lhůtě 60 dnů od obdržení spisu podal znalecký posudek. Dne 29. 8. 2016 žalovaný předložil soudu další doklady. Dne 3. 1. 2017 byl soudu doručen vypracovaný znalecký posudek. Dne 20. 4. 2017 se konalo další jednání. Dne 22. 6. 2017 se konalo další jednání. Dne 26. 7. 2017 soud uložil znalci vypracovat doplněk ke znaleckému posudku. Dne 29. 11. 2017 byl soudu doručen zpracovaný doplněk znaleckého posudku. Dne 15. 2. 2018 se konalo další jednání, odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 27. 2. 2018 soud vyhlásil z větší části vyhovující rozsudek. Dne 9. 3. 2018 bylo soudu doručeno blanketní odvolání žalovaného. Dne 12. 3. 2018 bylo soudu doručeno odvolání žalobce proti rozsudku. Dne 12. 3. 2018 bylo soudu doručeno odvolání žalobkyně proti rozsudku. Dne 11. 4. 2018 žalovaný odůvodnil podané odvolání. Dne 24. 7. 2018 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 1. 4. 2019 odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil k dalšímu řízení (nepřezkoumatelnost). Dne 2. 5. 2019 soud vyzval žalobce k doplnění tvrzení ohledně vzniklé škody a žalovaného k doplnění tvrzení. Dne 30. 5. 2019 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce. Dne 4. 6. 2019 bylo soudu doručeno doplnění od žalovaného. Dne 15. 7. 2019 bylo soudu doručeno doplnění tvrzení žalobkyně. Dne 2. 3. 2020 soud vyzval žalobce k doplnění důkazů. Dne 26. 5. 2020 bylo soudu doručeno doplnění důkazů od žalobkyně. Dne 27. 5. 2020 bylo soudu doručeno doplnění důkazů od žalobce. Dne 3. 6. 2020 soud ustanovil znalce. Dne 13. 1. 2021 soud urguje znalce. Dne 30. 3. 2021 byl soudu doručen vypracovaný znalecký posudek. Dne 7. 9. 2021 se konalo další jednání, odročeno za účelem dokončení závěrečného návrhu žalované. Dne 14. 9. 2021 se konalo jednání, na kterém byl vyhlášen z větší části vyhovující rozsudek. Dne 16. 9. 2021 bylo soudu doručeno blanketní odvolání žalovaného. Dne 28. 9. 2021 žalobce podal odvolání proti rozsudku. Dne 4. 10. 2021 žalovaný zaslal odůvodnění odvolání. Dne 7. 12. 2021 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 25. 12. 2021 bylo soudu doručeno zpětvzetí odvolání žalovaného. Dne 25. 12. 2021 bylo soudu doručeno zpětvzetí odvolání žalobce. Dne 27. 1. 2022 odvolací soud zastavil odvolací řízení (právní moci nabylo usnesení dne 4. 2. 2022).
12. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.
IV.
Právní úprava na projednávanou věc dopadající
13. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.
14. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.
15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
16. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
V.
Právní posouzení projednávané věci soudem
18. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění ve výši 127 500 Kč za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 418/2006. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.
19. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).
20. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.
21. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.
22. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.
23. Celková délka původního řízení ve vztahu k žalobkyni trvala od 6. 12. 2006, kdy byla žalobkyni doručena výzva k podání vyjádření k žalobě, do 4. 2. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení odvolacího řízení. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tedy činila cca 15 let a 1 měsíc.
24. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé čtyřikrát a soud odvolací též čtyřikrát. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).
25. Po hmotněprávní stránce byla věc dle soudu standardně obtížná (složitá). Po skutkové i procesněprávní stránce byla věc dle soudu obtížnější (resp. složitější). Procesněprávní složitost původního řízení byla dána četností návrhů účastníků původního řízení, se kterými se musel OS vypořádat (účastníci navrhovali rozšíření žaloby, doplnění dokazování, podávali námitky proti protokolaci), jakož i skutečností, že soud musel v průběhu řízení nechat vypracovat tři znalecké posudky a jeden dodatek ke znaleckému posudku (pročež se rovněž musel vypořádat s otázkou znalečného). Dále byla podávána odvolání proti procesním rozhodnutím soudu prvního stupně a soud opakovaně vyzíval účastníky k doplnění tvrzení a důkazů. Složitost původního řízení po stránce skutkové pak vyplývá z prováděného dokazování, zejm. pokud se jedná o množství znaleckých posudků (resp. výslechů znalců), provedené obsáhlé listinné důkazy a rovněž byl proveden výslech svědka. V souhrnu proto soud hodnotí věc jako obtížnou (resp. složitou).
26. Žalobkyně se na délce řízení částečně podílela, neboť na její žádost byla jednání opakovaně odročována (OS obdržel žádost o odročení ve dnech 8. 1. 2008, 28. 1. 2010, 27. 5. 2010, 9. 5. 2013, 15. 5. 2013). Dalším důvodem pro odročování jednání byla mimosoudní jednání účastníků (jednání ze dne 17. 1. 2007 a ze dne 30. 4. 2012). V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal (a žalobkyně to ani netvrdila), že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení, resp. že by podala žádost o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).
27. Dále pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako standardní. Jednalo se totiž o spor majetkové povahy (spor z titulu nároku na smluvní pokutu ze smlouvy o dílo), u něhož se standardní význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud si je přitom vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. V projednávané věci ovšem žalobkyně ani netvrdila (a logicky ani neprokázala), že by zde byly skutečnosti, které se vymykají obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých„ typů“ řízení či typových okolností na straně účastníků. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
28. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v posuzovaném řízení zaznamenal několik období nečinnosti, a to od 19. 10. 2011 (kdy bylo odvolání doručeno žalobkyni) do dne 29. 3. 2012 (kdy byl spis předložen odvolacímu soudu) a dále ode dne 9. 10. 2012 (kdy bylo usnesení odvolacího soudu doručeno účastníkům) do dne 27. 3. 2013 (kdy soud vyzval žalobce k doplnění žaloby). Na délku řízení mělo vliv i to, že tři rozsudky soudu prvního stupně byly zrušeny odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost, přičemž odvolací soud nařídil změnu soudce, který má věc projednat a rozhodnout. Vzhledem k celkové délce řízení a období nečinnosti shledává soud délku řízení jako nepřiměřenou.
29. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.
30. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.
31. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.
32. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou 154 917 Kč.
33. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby 20 000 Kč za první dva roky řízení a 20 000 za každý další rok řízení (tj. za 15 let řízení 280 000 Kč) a dále 1 667 Kč za každý další měsíc řízení. Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat nižší základní částku, neboť původní řízení bylo velmi dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).
34. Vypočtená základní částka ve výši 281 667 Kč byla ponížena o 20 % odpovídající tomu, že se na rozhodování opakovaně podílely soudy dvou stupňů soudní soustavy. Dále byla vypočtená základní částka ponížena o 30 % s ohledem na složitost věci a o 5 % s ohledem na podíl žalobkyně na délce řízení. Vypočtená základní částka byla naopak zvýšena o 10 %, a to z důvodu podílu soudů na délce původního řízení. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tak došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 45 %, tj. na výslednou částku 154 917 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni před podáním žaloby odškodnila částkou 155 833 Kč, soud žalobu zamítl.
VI.
K nákladům řízení a ke lhůtě k plnění
35. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Dlužno poznamenat, že při rozhodování o otázce náhrady nákladů řízení vzal soud do úvahy, že žalobkyně sice byla se svým nárokem co do základu úspěšná, avšak žalovaná jí odškodnila ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk.
36. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.
37. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 300 Kč odpovídající paušální náhradě za 1 úkon (písemné vyjádření k žalobě). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
38. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může být podán návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.