Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
142 C 12/2022-37
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 26 850 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 159 Kč za dobu od 11. 4. 2022 do 6. 5. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 000 Kč od 7. 5. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 850 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 39,80 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 850 Kč od 7. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 411 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 159 Kč za dobu od 11. 4. 2022 do 6. 5. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 000 Kč od 7. 5. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 850 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 39,80 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 850 Kč od 7. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 411 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení celkové částky 26 850 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě úvěrové smlouvy, uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní (dále i jen banka) dne 15. 7. 2021. K uzavření smlouvy přitom došlo prostřednictvím internetových stránek banky webová adresa v chráněném internetovém prostředí, které je přístupné jen na základě zvoleného hesla. Žalovaná jako zájemce o uzavření smlouvy vyplnila požadované údaje, po jejich vyplnění proběhl automatizovaný schvalovací proces, kdy na telefonní číslo žalované, jenž je součástí smlouvy o úvěru v hlavě II., byl zaslán podpisový SMS kód. V okamžiku, kdy žalovaná zadala tento kód na webové stránce webová adresa, byla uzavřena smlouva a následně byla tato odeslána na e-mailovou adresu žalované, která je rovněž součástí smlouvy v hlavě I., a to email. Následně pro ověření identity žalované tato musela zaplatit částku 1 Kč na bankovní účet žalobkyně. Na základě této smlouvy tak byla žalované poskytnuta částka ve výši 19 000 Kč, žalovaná se ve smlouvě zavázala k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 627 Kč, poplatku za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatku za službu SMS ve výši 49 Kč a poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, v rámci druhé až osmé splátky se pak vynáší úrok pevnou částkou ve výši 931 Kč, přičemž ujednání o těchto poplatcích a úroku jsou součástí smlouvy. Splatnost byla sjednána formou 24 měsíčních splátek dle splátkového kalendáře, jako součásti smlouvy. V daném konkrétním případě tak byla částka 19 000 Kč zaslána žalované na její účet č. bankovní účet dne 15. 7. 2021. Strany si ve smlouvě ujednaly, že pokud žalovaná nebude jednotlivé splátky úvěru splácet řádně a včas, je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč, která byla naúčtována v celkové výši 1 000 Kč ve dnech 3. 11. 2021 a dne 8. 9. 2021 Vedle toho žalobkyně účelně vynaložila náklady vzniklé v souvislosti s vymáháním dlužné částky, nárok na něž vyplývá z části smlouvy Podmínky a parametry úvěru“ a„ Náklady úvěru“ –„ Sankce“, které žalované vyúčtovala dne 23. 8. 2021 ve výši 100 Kč, dne 20. 9. 2021 ve výši 130 Kč, dne 4. 11. 2021 ve výši 100 Kč a dne 8. 11. 2021 ve výši 130 Kč. V souladu s částí smlouvy " Náklady úvěru"-„ Sankce" byla dále žalované dne 28. 2. 2022 naúčtována jednorázová smluvní pokuta vypočtená jako 10 % z nezaplacené jistiny a úroků, tedy ve výši 2 179 Kč. Žalovaná však na půjčku ničeho neuhradila, pročež žalobkyně ke dni sepsání žaloby eviduje pohledávku za žalovanou ve výši 19 000 Kč jako neuhrazené jistiny, 627 Kč jako poplatku za poskytnutí úvěru, 199 Kč jako poplatku za expres výplatu, 396 Kč jako poplatků za bezpečnou splátku. 196 Kč jako poplatků za SMS servis, 2 793 Kč jako úroků, 460 Kč jako účelně vynaložených nákladů, a 3 179 Kč jako smluvních pokut. Žalobkyně dále uvedla, že při uzavírání úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované tím, že zkoumala, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, dále zjišťovala, zda v případě, že již nějaké jiné závazky má, zda tyto hradí a to prostřednictvím registru SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, taktéž podrobuje klienty důslednému credit scoringu, posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Vstupní data pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, žalované byla v daném konkrétním případě následující: zdroj příjmu: zaměstnanec, výše úvěru: 19 000 Kč, rozsah měsíčních splátek: 940 Kč - 1 871 Kč, čistý měsíční příjem: 32 000 Kč, čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti: 30 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti na bydlení: 1 500 Kč, životní minima členů domácnosti: 3 410 Kč (1 dospělý), počet vyživovaných dětí: 0. Žalobkyně dále vycházela z životního minima dospělého člena domácnosti v době schvalování úvěru ve výši a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů ČSÚ. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky žalobkyně shledala žalovanou schopnou splácet předmětný bezúčelový úvěr.
2. Soud ve věci usnesením ze dne 1. 6. 2022 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 17. 6. 2022 náhradním doručením – uložením u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
3. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Z listiny nazvané Úvěrová smlouva označené„ ID žádosti číslo - ID klienta číslo“ ze dne 15. 7. 2021, včetně splátkového kalendáře z téhož dne, a z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ID žádosti číslo - ID klienta číslo z téhož dne má soud za prokázáno, že žalobkyně a žalovaná se dne 15. 7. 2021 dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 19 000 Kč; žalovaná se zavázala poskytnutou částku žalobkyni vrátit v 24 pravidelných měsíčních splátkách se splatností do 15. dne v kalendářním měsíci s tím, že první splátka byla splatná dne 15. 8. 2021, přičemž výše měsíční splátky byla různá; vždy se skládala ze splátky jistiny ve výši 792 Kč (pouze u poslední 24. splátky činila splátka jistiny částku ve výši 784 Kč), součástí každé splátky byl poplatek za doplňkovou službu SMS servis ve výši 49 Kč a poplatek za doplňkovou službu Bezpečná splátka ve výši 99 Kč (celková výše deváté až 23. splátky činila částku 940 Kč, v případě poslední 24. splátky pak 932 Kč), součástí druhé až osmé splátky byl dále pevný úrok ve výši 931 Kč (celková výše druhé až osmé splátky tak činila částku ve výši 1 871 Kč), zatímco součástí první splátky byl poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 627 Kč a poplatek za doplňkovou službu Expres výplata ve výši 199 Kč (tj. výše první splátky činila částku ve výši 1 766 Kč). Dohodnutá výše úrokové sazby činila 49,20 %, pokud jde o výši RPSN, bylo odkazováno na splátkový kalendář, splatnost celého úvěru byla dohodnuta na den 15. 7. 2023, žalovaná se tak celkem zavázala uhradit žalobkyni částku ve výši 26 144 Kč (bez úhrad za doplňkové služby). Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě úvěrové podmínky žalobkyně, které se zavázala žalovaná dodržovat.
4. Žádostí klienta (doloženou jako print screen ze systému žalobkyně) a Úvěrovou zprávou bez uvedení data je dále v řízení prokázáno, že v době uzavření smlouvy žalobkyně od žalované obdržela prohlášení o tom, že žalovaná nemá děti, její měsíční příjem činí částku ve výši 32 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti částku ve výši 30 000 Kč a výdaje domácnosti částku ve výši 1 500 Kč. Z úvěrové zprávy žalobkyně dále vyplývá, že u žalované existovalo 6 splátkových kontraktů, 1 nesplátkový kontrakt a 1 kreditní karta.
5. Z listiny nazvané Výpis čerpání, splátek a úhrad ze dne 15. 7. 2022, ze saldokonta úvěrové smlouvy, jakož i ze splátkového kalendáře k předmětné smlouvě, má soud v řízení za to, že žalovaná ničeho neuhradila.
6. Listina nazvaná Opis výpisu proplacení smlouvy obsahuje informaci o platbě ve výši 19 000 Kč realizované žalobkyní dne 15. 7. 2021 na číslo účtu bankovní účet pod VS 500795045, tj. vyplývá z ní poskytnutí dohodnuté finanční částky na účet žalované.
7. Z listiny označené„ Výpis 0030019“ má soud za prokázané, že bankovní účet č. bankovní účet je vedený ve prospěch žalované.
8. Z listiny nazvané Poslední výzva před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne 20. 9. 2021 je prokázáno, že žalobkyně v důsledku prodlení žalované s úhradou závazků vyplývajících z výše označené úvěrové smlouvy vyzvala žalovanou k tomu, aby ihned splatila částku ve výši 6 061 Kč zahrnující jistinu, celkové příslušenství, poplatky, smluvní sankce a náklady spojené s vymáháním včetně nákladů spojených s vymáháním dlužné částky spolu se smluvní pokutou. Pro případ neuhrazení této částky žalobkyně žalovanou informovala o zesplatnění celého úvěru včetně úroků, nákladů a sankcí.
9. Z listiny nazvané Výzva ke splacení celé půjčky ze dne 7. 11. 2021 vyplývá výzva žalobkyně adresovaná žalované zaplatit celý úvěr čerpaný na základě smlouvy, tj. částku ve výši 24 541 Kč, nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy na bankovní účet žalobkyně.
10. Z listiny nazvané Předžalobní výzva k plnění ze dne 11. 3. 2022 a z připojeného poštovního podacího archu ze dne 14. 3. 2022, má soud za to, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 26 850 Kč, a to nejpozději do 30 dnů od sepsání této výzvy. V opačném případě žalobkyně sdělila žalované, že se obrátí na soud.
11. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
12. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaná se dne 15. 7. 2021 dohodly formou prostředků na dálku na tom, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, které vyplatila na bankovní účet žalované; žalovaná se naopak zavázala poskytnutou částku žalobkyni vrátit v pravidelných 24 měsíčních splátkách se splatností vždy do 15. dne daného kalendářního měsíce, přičemž výše měsíčních splátek se lišila, poslední splátka byla splatná dne 15. 7. 2023, součástí splátek byly poplatky za sjednané doplňkové služby a dále smluvní úrok ve výši 49,20 %; žalovaná se tak celkem zavázala uhradit žalobkyni částku ve výši 26 144 Kč (bez úhrad za doplňkové služby). Žalovaná přitom žalobkyni ničeho neuhradila, dostala se do prodlení s placením splátek, proto ji vyzvala žalobkyně dopisem ze dne 7. 11. 2020 k úhradě celkového dluhu ve výši 24 541 Kč do 14 dnů ode dne sepsání této listiny. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalované na základě jí sdělených skutečností v žádosti o úvěr a na základě údajů ve veřejně dostupných registrech vč. registru o dřívějších kontraktech žalované.
13. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací z veřejně dostupných registrů a informací, které získala od žalované, aniž by tyto byly jakkoliv doloženy. Žalobkyně v tomto směru nijak neověřovala, zda žalovanou tvrzený příjem ve výši 32 000 Kč skutečně odpovídá jejím příjmovým poměrům, pracovala s částkou nákladů toliko 1 500 Kč, které nepokrývají ani běžné měsíční náklady na bydlení, nadto celkové měsíční náklady určité osoby bývají značně vyšší, nehledě na skutečnost, že žalobkyně ve své úvaze dostatečně nezohlednila ani existující splátkové kontrakty či nesplátkový kontrakt, ačkoliv si jejich existence byla vědoma. Žalobkyní provedená lustrace v základních veřejných registrech shromažďujících data o osobách s finančními problémy (např. insolvenční rejstřík, SOLUS, ad.) nemůže nahradit rozbor skutečných příjmů a výdajů žalované, učiněných například na základě ve výpisů z bankovního účtu žalované. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na její ničím nepodložené sdělení o jejích příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ Ze všech těchto důvodů má proto soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daných zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Tento nedostatek ze strany žalobkyně při uzavírání smlouvy pak má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. pak nebylo důvodu, s ohledem na jasná tvrzení žalobkyně o tom, jak úvěruschopnost v daném konkrétním případě posuzovala.
19. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalované poskytla částku 19 000 Kč, žalovaná jí doposud neuhradila ničeho a s ohledem na tuto skutečnost tak nadále žalobkyni dluží na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 19 000 Kč, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalované dne 14. 3. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 17. 3. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 28. 3. 2022. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 29. 3. 2022 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení, který však byl s ohledem na žalobní návrh přiznán až od pozdějšího data, tj. od 11. 4. 2022. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení z dlužné částky ve výši 19 000 Kč, který byl v souladu se žalobním návrhem kapitalizován ke dni 6. 5. 2022 na částku ve výši 159 Kč, a dále k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 000 Kč od 7. 5. 2022 do zaplacení; v obou případech zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % odpovídá úrokové sazbě stanovené vládním nařízením č. 351/2013 Sb. pro první den prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
20. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 19 000 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 159 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % z uvedené částky od 7. 5. 2022 do zaplacení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 672,80 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 19 831,80 Kč. Tento její úspěch představuje 70,8 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 27 999,60 Kč), zatímco neúspěch žalobkyně představuje 29,2 %. Žalobkyně tak dosáhla čistého úspěchu (po odečtení neúspěchu od úspěchu) ve věci 41,6 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 41,6 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.
21. V projednávané věci soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 9. 5. 2022, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné bankovní činnost, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává stovky žalob ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listiny. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.09.2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
22. Tyto celkové náklady jsou přitom představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 343 Kč a jednak částkou 4 452,80 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři žalobkyní účelně poskytnuté úkony právní pomoci před podáním žaloby v podobě přípravy a převzetí, sepisu kvalifikované předžalobní výzvy a sepisu žaloby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl.č. 177/1996 Sb. po 300 Kč; částkou 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci před podáním žaloby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., a dále částkou ve výši 2 180 Kč jako odměnou dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodu 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden žalobkyní účelně poskytnutý úkon právní pomoci po podání žaloby v podobě doplnění rozhodných tvrzení a důkazů ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhl.č. 177/1996 Sb., a částkou 300 Kč jako jeden režijní paušál za tento žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci po podání žaloby dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.; to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, který v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 41,6 % z částky 5 795,80 Kč, tj. částku 2 411 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř..
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.