Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 238/2022-31
Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 19 843,75 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 909,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 909,99 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 747,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 657,09 Kč od datum
do datum, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 747,10 Kč od datum do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 398,36 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 13 275,36 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč a částky 6 186,66 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 909,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 909,99 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 747,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 657,09 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 747,10 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 398,36 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 13 275,36 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč a částky 6 186,66 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 19 843,75 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru číslo kterou s právním předchůdcem, společností právnická osoba (IČO, dále jen„ právní předchůdce“), uzavřel dne datum. Právní předchůdce přenechal žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se v uvedené smlouvě zavázal úvěr řádně a včas splácet ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 320 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na datum. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků zaplatit příslušenství úvěru ve výši 21 480 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, na svůj dluh doposud uhradil 22 090,01 Kč. Závazek ze smlouvy o úvěru nebyl zesplatněn a jeho splatnost tak nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni datum. Pohledávka byla s účinností ke dni datum postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně po zvážení všech okolností ku prospěchu žalovaného požaduje pouze nesplacenou jistinu 13 657,09 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 724,39 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 6 428,08 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 219,09 Kč, inkasní poplatek 2 361,34 Kč, postoupený smluvní úrok ve výši 2 542,46 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 398,36 Kč, účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání ve výši 651 Kč a smluvní pokutu ve výši 6 186,66 Kč; přes výzvy žalovaný toto neuhradil. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v listině Žádost o úvěr, z pracovní smlouvy, výplatních pásek, výpisu z bankovního účtu a potvrzení o zaměstnání. V tomto případě žalobkyně při schvalování počítala s tím, že žalovanému měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 17 454 Kč a taková finanční situace mu umožňovala splácet další závazek ve výši 3 320 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.
4. Žalovaný s žalobkyní chtěl dne datum uzavřít smlouvu o úvěru číslo na základě níž právní předchůdce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v bydlišti žalovaného. Žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky právnímu předchůdci vrátit spolu s úroky ve výši 2 407 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 2 323 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Ve smlouvě si účastníci dále sjednali pro případ prodlení dlužníka s úhradou jakékoliv splátky smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení s tím, že zaplacení smluvní pokuty není dotčeno právo věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů a náhradu škody, která věřiteli vznikla v souvislosti s prodlením dlužníka, a úroky z prodlení ve výši stanovené právními předpisy (prokázáno smlouvou o úvěru číslo). Právní předchůdce postoupil pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, včetně přílohy, a oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum). Žalovaný byl naposledy vyzván k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne datum, která mu byla dne datum odeslána (prokázáno předžalobní výzvou a podacím lístkem). Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdce žalobkyně řádně provedl posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
14. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
15. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
18. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
22. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
23. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právního předchůdce, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.
24. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila listinu Žádost o úvěr ze dne datum, k výzvě soudu pak dále pracovní smlouvu, vyúčtování mzdy duben 2019 a květen 2019, výpis z bankovního účtu leden 2019, únor 2019 a potvrzení o zaměstnání. Dle údajů uvedených ve formuláři Žádosti o úvěr se uvádí pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 21 864 Kč a výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 410 Kč; žalovaný bydlel u rodičů, byl svobodný a neuvedl žádné vyživované osoby. Výše měsíčního příjmu žalovaného pak byla doložena vyúčtováním mzdy za měsíce duben 2019, květen 2019 (24 918 Kč, cca 18 000 Kč).
25. Ve vztahu ke zkoumání výdajů žalovaného však soud takovéto zkoumání žalobkyní nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a jméno 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne datum ve věci C - číslo, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a jméno 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce vycházel z informací od žalovaného, podložených jeho pracovní smlouvou, vyúčtováním mzdy i výpisy z účtu za období od datum do datum, nicméně žalobkyně (právní předchůdce) již vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Pokud by se právní předchůdce tímto zabýval, musel by zjistit rozpor mezi tím, co uvedl žalovaný v žádosti o úvěr v tom smyslu, že žije u rodičů, zatímco z listiny vyúčtování mzdy jednoznačně vyplývá, že žalovaný bydlel v nájmu u zaměstnavatele, za což mu bylo z příjmu strháváno 1 500 Kč. Dále by právní předchůdce řádným zkoumáním musel ujistit, že z předložených výpisů z účtů je zřejmé, že žalovaný čerpal dne datum další úvěr od právnická osoba ve výši 6 000 Kč, přičemž žádné další takovéto závazky se v žádosti o úvěr neobjevily.
26. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do žalovaným předložených listin). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
27. Soud nepostupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že původní věřitel skutečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti, soud nemohl její důvod žádosti o odročení jednání stran případného procesního poučení v případě, že by žalobě nemohlo být v celém jejím rozsahu vyhověno, považovat za důležitý. I s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry soud dospěl k závěru, že odročení jednání nebylo na místě a žalobkyně se tak sama připravila o dobrodiní soudu ve formě poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.
28. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřovala výši výdajů žalovaného. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.
29. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni, resp. právnímu předchůdci), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve věci C číslo, OPR- právnická osoba proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).
30. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru ze dne datum uzavřené mezi ní a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.
31. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne datum v hotovosti peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 22 090,01 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 2 909,99 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne datum, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do datum. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od datum do zaplacení (výrok I.).
32. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř. věty před středníkem.
33. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok II.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci.