Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 C 191/2022-45

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 115 672 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 872 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 65 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 272,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 768,16 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 % a úrokem ve výši 20,74 % ročně z částky 70 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 1 156 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu číslo variabilní symbol.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 872 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 65 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 272,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 768,16 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 % a úrokem ve výši 20,74 % ročně z částky 70 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 1 156 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu [číslo] [variabilní symbol].

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27. 7. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 115 672 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 272,29 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 15 768,16 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrokem 20,74 % ročně z částky 70 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 1. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Před uzavřením smlouvy posoudila právní předchůdkyně žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka. Žalovaný se zavázal úvěr splatit společně s úrokem ve výši 11 900 Kč (20,74 % ročně), odměnou za administrativní činnost ve výši 14 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 39 900 Kč, a to v 80 týdenních splátkách po 1 698 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil částku 20 128 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu , (dále jen ) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalovanému byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu odst. odst. 2 ve spojení s  , tj. 3. 10. 2022. Z vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. ). Současně se žalobou doručil soud žalovanému předvolání k prvnímu jednání nařízenému na den 19. 10. 2022. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného dle

3. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

4. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.

5. Žalovaný požádal dne 1. 6. 2019 o úvěr ve výši 70 000 Kč a současně vyplnil zákaznickou kartu, ve které mimo jiné uvedl, že jeho trvalé bydliště je na adrese adresa žalovaného, což je sídlo obecního úřadu, fakticky bydlí na adrese adresa, a to v nájmu s partnerkou, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnán ve firmě právnická osoba na dobu určitou do 30. 11. 2019 a jeho hlavní čistý měsíční příjem činí 14 718 Kč a další příjmy (blíže nespecifikované) činí 16 000 Kč. Dále uvedl, že nemá zápůjčky ani úvěry, výdaje na bydlení činí 5 000 Kč, osobní výdaje 3 700 Kč + 3 700 Kč. V části Dokumenty k ověření finanční situace žadatele byly zatrženy výplatní pásky, potvrzení o příjmu od zaměstnavatele, nájemní smlouva. Tyto skutečnosti vyplývají ze zákaznické karty č.l. 17 až 18 spisu.

6. Následně téhož dne 1. 6. 2019 podepsali společnost právnická osoba a žalovaný smlouvu o spotřebitelském úvěru (viz smlouva č.l. 15 až 16 spisu), ve které žalovaný potvrdil, že v hotovosti převzal finanční prostředky ve výši 70 000 Kč a zavázal se vrátit jistinu a zaplatit úrok ve výši 11 900 Kč, administrativní poplatek ve výši 14 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 39 900 Kč, to vše v 80 týdenních splátkách po 1 698 Kč RPSN činila 163,12 %.

7. Smlouvou o postoupení pohledávek (č.l. 19 až 23 spisu) postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni, následně původní věřitelka oznámila postoupení pohledávky žalovanému dopisem ze dne 3. 2. 2022 (viz č.l. 24 spisu), který byl odeslán žalovanému dne 4. 2. 2022 (viz podací lístek č.l. 25 spisu).

8. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný uhradil za celou dobu trvání smluvního vztahu celkem částku 20 128 Kč, přičemž poslední platba proběhla dne 27. 1. 2020.

9. Z výpisu věcí na osobu vyplývá, že proti žalovanému byla v minulosti vedena exekuce pod sp. zn. spisová značka, dále žalovaný již v roce 2018 uzavřel smlouvu o úvěru s nebankovní společností, kterou řádně nesplácel (řízení spisová značka).

10. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila pouze zákaznickou kartu, ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela více méně z údajů poskytnutých žalovaným. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného ze zaměstnání (ve výši 14 718 Kč), nikoliv již tvrzený další příjem ve výši 16 000 Kč, dále byla údajně doložena nájemní smlouva. Původní věřitelka však neprokázala, zda a jakým způsobem zjišťovala a ověřovala další výdaje žalovaného, zda provedla lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků, což je velmi nepravděpodobné, neboť jinak by musela zjistit, že žalovaný měl v minulosti exekuci a že má nesplacený úvěr u dalšího nebankovního subjektu. Za situace, kdy žalovaný měl doložený příjem 14 718 Kč, přičemž splátka úvěru měla činit 1 698 Kč týdně (což je 6 792 Kč měsíčně!), navíc tvrzené výdaje nebyly řádně doložené, měla mít původní věřitelka objektivně pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti. Navíc žalovaný uvedl, že jeho trvalé bydliště je hlášené na obecním úřadě a že pracovní smlouvu má uzavřenou pouze na dobu určitou, což samo o sobě mělo vzbudit u původní věřitelky podezření ohledně schopnosti žalovaného úvěr splácet.

11. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

12. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, navíc původní věřitelka poskytla peněžní prostředky za situace, kdy měla mít objektivně pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný uhradil do 27. 1. 2020 původní věřitelce celkem částku 20 128 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.

13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení , (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle , o spotřebitelském úvěru.

14. Podle , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných

a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje

k plnění od počátku nemožnému.

18. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle i ustanovení , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.

19. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence

v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných

a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ).

20. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného (neověřila především skutečné výdaje žalovaného, zda žalovaný není veden v evidenci dlužníků, zda řádně plní své závazky, nezjistila, že proti němu v minulosti byla vedena exekuce), a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Navíc původní věřitelka poskytla žalovanému peněžní prostředky, ačkoliv měla mít objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, neboť doložený příjem žalovaného činil pouze 14 718 Kč čistého, výše měsíční splátky poměrně vysoká (6 792 Kč), navíc žalovaný uváděl jako místo trvalého bydliště adresu obecního úřadu. Navíc žádost o poskytnutí úvěru a zákaznickou kartu žalovaný podepsal ve stejný den jako smlouvu o úvěru, což nasvědčuje tomu, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebyla věnována náležitá péče.

21. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 70 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil částku 20 128 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledávka platně postoupena, jistinu úvěru ve výši 49 872 Kč, a to v souladu s ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru (toto ustanovení je speciální k ustanovení o bezdůvodném obohacení). Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

22. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

23. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

24. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím.

25. Vzhledem k tomu, že žalovaný nepožádal o delší lhůtu k plnění, či o plnění ve splátkách, uložil soud žalovanému uhradit dlužnou částku ve lhůtě stanovené v  věta první po středník

26. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, a proto doměřil žalobkyni soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, která je přílohou , o soudních poplatcích. Předmětem řízení byla částka 115 672 Kč, z toho soudní poplatek činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 5 784 Kč. Žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 4 628 Kč, k úhradě tak zbývá soudní poplatek 1 156 Kč.

28. Lhůta k uhrazení soudního poplatku vyplývá z ustanovení věta první po středník

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.