Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 160/2022-78
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 44 606 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 000 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení a částku 9 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 000 Kč od 10. 3. 2021, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 11 100 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 110,65 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 407,83 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do 9. 3. 2021 a z částky 2 000 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení,
a dále částku 11 506 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 832,13 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 652,69 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do 9. 3. 2021 a z částky 6 000 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení,
se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 000 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení a částku 9 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 000 Kč od 10. 3. 2021, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 11 100 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 110,65 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 407,83 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do 9. 3. 2021 a z částky 2 000 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení, a dále částku 11 506 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 832,13 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 652,69 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do 9. 3. 2021 a z částky 6 000 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení, <b>se zamítá.</b> III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení jednak částky 24 100 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o půjčce číslo uzavřené dne 7. 1. 2016 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 26 100 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 11 100 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 2. 2017. Žalovaná na pohledávku za celou dobu uhradila pouze částku 2 000 Kč (z toho na úrok za sjednanou dobu trvání Smlouvy částku ve výši 1 482,75 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek částku ve výši 517,25 Kč). Poslední platbu na pohledávku žalovaná uhradila dne 26. 1. 2016. Žalovaná tak své smluvní závazky nehradila řádně a včas.
2. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 20 506 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o půjčce číslo uzavřené dne 26. 10. 2015 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 26 506 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku, 11 100 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 406 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 457 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 5. 12. 2016. Žalovaná na pohledávku za celou dobu uhradila pouze částku 6 000 Kč (z toho na úrok za sjednanou dobu trvání Smlouvy částku ve výši 2 100 Kč, na poplatek za administrativní činnost částku ve výši 2 405,15 Kč, na poplatek za hotovostní inkaso splátek částku ve výši 1 400,11 Kč a na poplatek za životní pojištění částku ve výši 94,74 Kč). Poslední platbu na pohledávku žalovaná uhradila dne 17. 12. 2015. Žalovaná tak své smluvní závazky nehradila řádně a včas.
3. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 6. 12. 2019 k převedení obou pohledávek na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná však až dosud dluh žalobkyni neuhradila.
4. Ve vztahu k oběma nárokům žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, když vycházela z informací, které měla od žalované při uzavírání smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Dokumenty k ověření“, resp.„ Dokumenty na ověření finanční situace“). I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že Úvěrující sám nebo prostřednictvím svého obchodního zástupce před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet půjčku, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých Zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné.“ Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.
5. Na výzvu soudu žalobkyně podáním ze dne 3. 7. 2022 doplnila svou žalobu ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované tak, že v kartě zákazníka ze dne 7. 1. 2016 a 21. 10. 2015 žalovaná uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako profese ve společnosti právnická osoba příjmení jméno právnická osoba, její měsíční příjem činí 22 800 Kč, resp. 14 098 Kč, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku, resp. zápůjčku u jiné společnosti. Ve zbytku žalobkyně zopakovala svou argumentaci obsaženou již v žalobním návrhu a poukázala též na rozsudek krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97.
6. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
7. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 6. 2022 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 11. 7. 2022 náhradním způsobem - formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
8. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listiny označené jako Smlouva o půjčce uzavřené dne 7. 1. 2016 (číslo smlouvy číslo) je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 7. 1. 2016 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 26 100 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 11 100 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 450 Kč. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 75,72 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 7. 1. 2016, z níž vyplynulo, že žalovaná žije v nájemním bydlení, nemá žádnou vyživovací povinnost a je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako profese u zaměstnavatele právnická osoba anonymizována dvě slova s čistým měsíčním příjem ve výši 13 800 Kč a dalšími příjmy ve výši 9 000 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 10 800 Kč, z toho 5 000 Kč za bydlení a inkaso, 3 000 Kč na další výdaje domácnosti, 2 500 Kč na splátky dalších úvěrů, přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že žalovaná v té době měla mít další úvěr u právnická osoba jméno, dále pak 300 Kč výdaje na telefon; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu žalované.
9. Z listiny označené jako Smlouva o půjčce uzavřené dne 26. 10. 2015 (číslo smlouvy číslo) je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 26. 10. 2015 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 26 506 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku, 11 100 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a 406 Kč jako poplatku za sjednané životní pojištění, které si žalovaná zvolila, a to formou 58 týdenních splátek po 457 Kč. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 75,72 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 21. 10. 2015, z níž vyplynulo, že žalovaná žije v nájemním bydlení, nemá žádnou vyživovací povinnost a je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako profese u zaměstnavatele právnická osoba anonymizována dvě slova s čistým měsíčním příjem ve výši 10 098 Kč a dalšími příjmy ve výši 4 000 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 7 900 Kč, z toho 5 000 Kč za bydlení a inkaso, 2 500 Kč na další výdaje domácnosti a 400 Kč na výdaje za telefon; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky a nájemní smlouvu žalované.
10. Listinou označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila obě pohledávky za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.
11. Předžalobní upomínkou ze dne 22. 2. 2021 a podacím lístkem ze dne 23. 2. 2021 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 84 364,20 Kč nejpozději do 9. 3. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu pro doručování, kterou si vybrala samotná žalovaná, dle karty zákazníka.
12. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
13. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že jednak písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 7. 1. 2016 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - půjčku ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 26 100 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku a 11 100 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 450 Kč; v rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet toliko prohlášením samotné žalované o jejich příjmových a výdajových poměrech. Žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když poslední splátku uhradila dne 26. 1. 2016, přitom celkem uhradila podle tvrzení žalobkyně částku 2 000 Kč. Dále písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 26. 10. 2015 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - půjčku ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 26 506 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotnou půjčku, 11 100 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a 406 Kč jako poplatku za sjednané životní pojištění, a to formou 58 týdenních splátek po 450 Kč; v rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet toliko prohlášením samotné žalované o jejich příjmových a výdajových poměrech. Žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když poslední splátku uhradila dne 17. 12. 2015, přitom celkem uhradila podle tvrzení žalobkyně částku 6 000 Kč.
14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta dvakrát peněžní částka ve výši 15 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela pouze z informací žalované, kdy měla mít při uzavírání obou smluv k dispozici doklady o jejich příjmech a výdajích, aniž by tyto blíže specifikovala a soudu předložila. Díky tomu tak nelze vůbec zjistit, z čeho právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, vůbec zda a jak prověřovala její příjmové a výdajové poměry. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když žalobkyně jednoznačně sdělila, že žádné doklady k posouzení úvěruschopnosti ani nemá k dispozici.
19. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované poskytla celkem částku 2 x 15 000 Kč, přičemž tato vrátila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 2 000 Kč, resp. 6 000 Kč. Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částky 13 000 Kč (15 000 Kč – 2 000 Kč) a 9 000 Kč (15 000 Kč – 6 000 Kč), kdy tyto částky představují majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro tyto částky tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby je žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 22. 2. 2021, tato výzva byla žalované odeslána dne 23. 2. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 26. 2. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 9. 3. 2021. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 10. 3. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,05 % ode dne 10. 3. 2021, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o.s.ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
20. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikovaných pohledávek za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávek proto byly pohledávky vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
21. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
22. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 22 000 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 44 606 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015), že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, který by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.