Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
4 C 115/2022-28
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 914,67 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 914, 67 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 914,67 Kč od 18. 11. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 18,15 % ročně z částky 914,67 Kč od 18. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 914, 67 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 914,67 Kč od 18. 11. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 18,15 % ročně z částky 914,67 Kč od 18. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 7. 6. 2022 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 914,67 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (anonymizována čtyři slova, IČO – dále též jen„ anonymizována dvě slova“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty BNP Paribas peněžní prostředky ve výši 24 922 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky formou 24 měsíčních splátek ve výši 1 308 Kč. Celková dlužná částka byla tvořena jistinou ve výši 24 922 Kč a smluveným úrokem ve výši 18,15%. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, celkově na úvěr uhradil 30 084 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 4. 2022, uzavřené mezi BNP Paribas a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 26. 4. 2022. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení 914,67 Kč představující dlužnou jistinu, úrok ve výši 18,15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 914,67 Kč od 18. 11. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z 914,67 Kč od 18. 11. 2021 do zaplacení.
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 26. 9. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně příjmení jméno splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Právní předchůdce ověřil informace z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to z rejstříků SOLUS, nebankovního registru klientských informací NRKI a registru FO a registru IC vedeného SOLUS.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaný (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
5. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; z rámcové smlouvy o poskytování nebankovních produktů a služeb číslo podrobnostmi o poskytnutém úvěru ze dne 15. 11. 2019, výpisem z úvěrového účtu číslo z nichž soud zjistil, že dne 14. 11. 2019 došlo mezi anonymizována dvě slova jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k uzavření smlouvy o úvěru, podle níž BNP Paribas poskytl žalovanému úvěr na nákup zboží ve výši 24 922 Kč a to za úrok ve výši 18,15 % ročně. Žalovaný byl podle této smlouvy povinen splácet celkovou částku 31 392 Kč v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 308 Kč na bankovní účet úvěrujícího.
6. Přípisem anonymizována dvě slova byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve výši 2 223 Kč, vzniklého z výše uvedené smlouvy. Přípisem žalobkyně z 26. 4. 2022 byl žalovaný informován o postoupení této pohledávky z anonymizována dvě slova na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 21. 4. 2022. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatků z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávek anonymizována dvě slova za žalovaným. Následně pak žalobkyně zaslala žalovanému výzvu ze dne 2. 5. 2022 k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
11. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
12. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
13. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
14. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
17. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (anonymizována dvě slova) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské (§ 1810 o. z.). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 24 922 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je dle citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť anonymizována dvě slova jako právní předchůdce žalobkyně neposoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, resp. poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet.
18. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, anonymizováno číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
20. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“
21. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
22. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně příjmení jméno vycházela z informací, které získala o majetkové situaci žalovaného. Tyto údaje měly tvořit osobní údaje žalovaného, rodinný stav, způsob bydlení, stáří bankovního účtu, pozice v zaměstnání, údaje o zaměstnavateli, čistý měsíční příjem ve výši 21 500 Kč, celkové náklady domácnosti ve výši 8 000 Kč a ostatní finanční závazky, kde měl žalovaný uvést částku 4 100 Kč Tyto informace, které právní předchůdkyně žalobkyně měla získat od žalovaného, nebyly doloženy žádnými důkazy. Podle soudu ze strany žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, nebyla dostatečně prověřena schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, když žádným způsobem nebyla prověřována jak příjmová, tak ani výdajová stránka u žalovaného.
23. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba anonymizováno) nedostála své povinnosti dle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, a proto je smlouva o úvěru ze dne 14. 11. 2019 neplatná.
24. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
25. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na smlouvu o úvěru ve výši 24 922 Kč vrátil částku ve výši 30 084 Kč. Žalovaný tedy již žalobkyni vrátil všechny mu poskytnuté finanční prostředky. Na další žalované plnění nemá žalobkyně s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru právo, a to ani v rozsahu požadovaných smluvených a zákonných úroků z prodlení z dlužné jistiny, když k prodlení s vrácením poskytnutého plnění v podobě jistiny nedošlo, neboť žalovaný žalobkyni vrátil na částku 24 922 Kč dokonce částku ve výši 30 084 Kč.
26. Soud proto žalobě nevyhověl, neboť shledal, že nárok žalobkyně není důvodný, a žalobu proto výrokem I. v celém rozsahu zamítl.
27. Protože žalovaný byl ve věci plně úspěšný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě však úspěšný žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku II.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).