Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 251/2022-30
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 8 020 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2.500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 5.520 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.950,74 Kč, úrokem ve výši 25,77 % ročně z částky 5.847,92 Kč od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ve výši 624,51 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5.847,92 Kč od datum do datum a z částky 3.347,92 Kč od datum do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu na nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2.500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se pro částku 5.520 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.950,74 Kč, úrokem ve výši 25,77 % ročně z částky 5.847,92 Kč od [datum] do zaplacení, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ve výši 624,51 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5.847,92 Kč od [datum] do [datum] a z částky 3.347,92 Kč od [datum] do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu na nákladů řízení.
1. Předmětem řízení je zaplacení částky 8.020 Kč s příslušenstvím představující dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba, IČO, se žalovaným, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 6.000 Kč, který se zavázal splatit spolu s poplatky ve výši 4.800 Kč nejpozději do datum, přičemž neuhradil pouze 3.500 Kč.
2. Na základě listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný se písemně dohodl se společností právnická osoba o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 6.000 Kč, které se žalovaný spolu s poplatky ve výši 4.800 Kč (úrok ve výši 1.200 Kč, odměna za administrativní činnost 1.200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 2.400 Kč) zavázal splatit v 60 týdenních splátkách po 192 Kč. Při sepisu smlouvy o úvěru žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí s rodiči, nemá nezaopatřené děti, jeho příjem ze zaměstnání činí 18.000 Kč čistého měsíčně, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 2.000 Kč a 4.000 Kč na jeho osobu. Pohledávku za žalovaným postoupila společnost právnická osoba smlouvou ze dne datum žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k úhradě ve lhůtě 10 dnů oznámením o postoupení pohledávky, odeslaným prostřednictvím pošty dne datum. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k plnění zástupcem žalobkyně.
3. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
4. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
5. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. právnická osoba a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalovanému přenechány peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Zároveň se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitelka řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru . Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
10. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr řádně splácet. Úvěruschopnost byla právní předchůdkyní zjištěna pouhým prohlášením žalovaného. Nebylo ani tvrzeno, že by právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování majetkových poměrů žalovaného, zejména však při zkoumání výdajů žalovaného, vycházela z jakýchkoliv jiných relevantních dokladů, jimiž by si ověřila příjmy a výdaje žalovaného, např. z výplatních pásek, výpisů z bankovního účtu, výpis z katastru nemovitostí, nahlédnutím do registrů dlužníků a registru exekucí. Postup věřitele v tomto případě tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Výdaje i příjmy žalovaného tak byly zjišťovány zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi společností právnická osoba, a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
11. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 6 000 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí ve smyslu citovaného ustanovení právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Žalovaný, jak tvrdí žalobkyně, již uhradil částku 3.500 Kč, zbývá mu tak k úhradě 2.500 Kč. Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné datum, byl žalovaný vyzván k zaplacení ve lhůtě 10 dnů. Výzva se pak dostala do dispozice žalovaného nejpozději datum. Soud proto rozhodl v souladu s ust. § 1970 o. z. o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od datum, neboť od této doby byl žalovaný v prodlení se zaplacením dlužné částky ve smyslu ust. § 1968 o. z. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 11,75% p. a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, když poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl přibližně totožný, poměřováno i co do zamítnutého příslušenství. Místo plnění náhrady nákladů bylo určeno podle § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.