Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 232/2022-33
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 266 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 262.300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 2 700 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 18.928,42 Kč od datum do datum, úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 266 500 Kč od datum do datum a pro úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 2.700 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 59.142,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. jméno příjmení, advokáta se sídlem adresa.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 262.300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se pro částku 2 700 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 18.928,42 Kč od [datum] do [datum], úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 266 500 Kč od [datum] do [datum] a pro úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 2.700 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.</b> III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 59.142,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení pohledávky ve výši 266.500 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 18.928,42 Kč za období od datum do datum kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11.524,53 Kč od datum do datum a úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 283.928 Kč od datum do zaplacení. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovaným dne datum uzavřela Smlouvu o úvěru číslo z jejíhož titulu poskytla žalovanému úvěr 265.000 Kč, který žalovaný měla i s úroky vrátit v 84 měsíčních splátkách po 6.070,23 Kč. Žalovaný uhradil pouze částku 2.700 Kč. Žalovaný řádně a včas poskytnuté plnění nesplácel a žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný dne datum s tím, že žalovaný na jistině zůstal dlužen částku 265.000 Kč s jejímž zaplacením se dostal do prodlení dne datum. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, potvrzeními z interních a externích databází a z výpisu z běžného účtu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne datum má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši 265.000 Kč, které se žalovaný zavázala vrátit i s úroky ve splátkách. Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky a sazebník.
4. Ze žádosti o úvěr má soud za prokázané, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedla ke svým poměrům, že je svobodný, má pracovní poměr na dobu neurčitou, dosáhl základního vzdělání, bydlí v pronajatém bytě, jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce u zaměstnavatele příjmení – anonymizována dvě slova, IČO činí 16.255 Kč. Dále prohlásil, že příjem v její domácnosti činí 35.000 Kč z jednoho zdroje příjmů. Nezbytné měsíční náklady žalovaný vyčíslil na částku 0 Kč, srážky ze mzdy uvedl ve výši 0 Kč, jiné měsíční splátky také uvedl ve výši 0 Kč a počet vyživovaných osob 0. Žalovaný měl závazky u žalobkyně ve výši 18.816,73 Kč, 45.307,84 Kč a 197.324,03 Kč, tedy 261.448,60 Kč, které splácel částkou výši 6.851,36 Kč měsíčně
5. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že žalovanému za období od datum do datum byla vyplácena mzda od příjmení - anonymizována dvě slova, IČO, v měsících květen a červen 2021 žalovaný hradil nájemné ve výši 12.000 Kč měsíčně.
6. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalobkyně dne datum na úhradu závazků, které měl žalovaný u žalobkyně použila finanční prostředky v částce 261.448,60 Kč a prostředky v částce 3.258,26 Kč a převedla na účet žalovaného.
7. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne datum a podacího lístku ze dne datum má soud za prokázané, že bylo žalovanému odesláno oznámení o prohlášení úvěru za splatný. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do datum. Výzva byla odeslána prostřednictvím držitele poštovní licence dne datum.
8. Z předžalobní upomínky ze dne datum a podacího archu ze dne datum má soud za prokázané, že byl žalovaný před podáním žaloby vyzván zástupcem žalobkyně k úhradě s upozorněním na podání žaloby.
9. Po provedeném dokazování nemá soud za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru číslo s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to zjištěním a ověřením úplných údajů o poměrech žalovaného a porovnáním příjmů a výdajů žalované. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně při zjišťování poměrů žalovaného vycházela z jiných zdrojů než z prohlášení žalovaného. Žalobkyně neprokázala, že by údaje poskytnuté žalovaným, kromě příjmu žalovaného, ověřila. Přitom již na základě vykázaného příjmu 16.255 Kč čistého měsíčně a skutečnosti, že z běžného účtu žalovaný hradil nájemné ve výši 12.000 Kč měsíčně, žalobkyně musela získat pochybnosti, zda žalovaný bude schopen úvěr ve výši 265.000 Kč splácet splátkami 6.070,23 Kč měsíčně. Žalobkyně při posuzování žádosti dále neprokázala, že by ověřila tvrzení o příjmu domácnosti ve výši 35.000 Kč měsíčně, přestože žalovaný uvedl, že v jeho domácnosti existuje jen jeden zdroj příjmů ve výši 16.225 Kč měsíčně. Žalobkyně neprokázala, že by jakkoliv ověřovala solventnost žalovaného a zjišťovala skutečnou výši výdajů žalovaného, když se spokojila s údajem žalovaného o nulových částkách u veškerých výdajů. Zároveň žalobkyně neověřila ani skutečnost, že žalovaný nemá žádné vyživovací povinnosti, například výpisem z Centrální evidence obyvatel, ani nezkoumala závazky žalovaného po splatnosti či existenci exekucí. Žalobkyně byla při ústním jednání, které se konalo dne 26. 10 2022, poučena podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. o potřebě uplatnil tvrzení v tomto směru a navrhnout k tomuto důkazy a o následcích nesplnění této povinnosti. Žalobkyně však žádná další tvrzení a důkazní návrhy neuplatnila.
10. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
12. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (1) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. (2).
13. Podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (1) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možnosti spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (2)
14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovaným jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
18. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalobkyně jednak neprokázala, že si opatřila úplné informace od žalovaného o jeho poměrech, a dále ani netvrdila, že při posuzování majetkových poměrů žalovaného provedla jeho lustraci v příslušných registrech dlužníků a evidenci exekucí. Žalobkyně pouze ověřila příjem žalovaného, avšak žádným způsobem nezjistila nezbytné výdaje žalovaného, například na bydlení, resp. nevzala v úvahu výši nájemného, které žalovaný hradil z běžného účtu. Žalovaný uvedl nulové výdaje, což samo o sobě je naprosto nereálné. Žalobkyně tak měla jednoznačné zjištění, že informace žalovaného v žádosti o úvěr, ohledně výdajů, není pravdivá, přesto nijak dále neověřovala, zda jsou tyto informace pravdivé, stejně jako další informace, které jí žalovaný poskytl. Na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
19. Na základě shora uvedených skutkových zjištění o tom, že žalobkyně žalovanému poskytla na základě neplatné smlouvy o úvěru částku 265.000 Kč, dospěl soud k závěru, že se žalovanému dostalo plnění bez právního důvodu ve smyslu ust. § 2991 o. z., které je povinen žalobkyni vydat. Žalovaný z této částky žalobkyni uhradil pouze částku 2.700 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení částky 262.300 Kč, kterou žalovaný dosud žalobkyni neuhradil. Jelikož doba plnění nebyla mezi účastníky dohodnuta, měl žalovaný povinnost splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl žalobkyní o plnění požádán. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovaného o plnění požádala do datum, a to za základě oznámení o zesplatnění úvěru ze dne datum. Doručení dřívější výzvy k plnění žalobkyně v řízení neprokázala. Soud tedy dospěl k závěru, že do prodlení se žalovaný dostal dne datum. Ze všech uvedených důvodů soud žalobě vyhověl co do částky 262.300 Kč a v souladu s ust. § 1970 o. z. přiznal žalobkyni rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , a to ode dne, kdy se žalovaný ocitl v prodlení. Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , když žalobkyně měla neúspěch jen v nepatrné části předmětu řízení. Žalobkyně má tedy právo náhrady všech účelně vynaložených nákladů, které sestávají z uhrazeného soudního poplatku 10.660 Kč, odměny za zastoupení advokátem za 4 úkony právní služby po 9.380 Kč dle § 7 bod 5 , § 11 odst. 1 písm. a) , d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění, účast na 1 jednání soudu), režijních paušálů v částce 300 Kč ke 4 úkonům právní služby dle § 13 odst. 3 AT, cestovné na cestě k jednání včetně náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny 1.348 Kč, 21% DPH z částky 40.068 Kč v částce 8.414,28 Kč, celkem 59.142,28 Kč.
21. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a místo plnění náhrady nákladů podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.