Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
55 C 230/2022-28
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 33 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 423,91 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,50 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba co do částky 8 576,09 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 33 000 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,50 % ročně, kapitalizovaného úroku do 15. 11. 2021 ve výši 2 712,60 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení do 15. 11. 2021 ve výši 432,48 Kč a smluvního úroku ve výši 21,90 % ročně z částky 33 000 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 423,91 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,50 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba co do částky 8 576,09 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 33 000 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,50 % ročně, kapitalizovaného úroku do 15. 11. 2021 ve výši 2 712,60 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení do 15. 11. 2021 ve výši 432,48 Kč a smluvního úroku ve výši 21,90 % ročně z částky 33 000 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí spolu s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o povoleném debetu číslo (dále jen„ smlouva“), ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout kontokorentní úvěr ve výši 33 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn průběžně čerpat povolený debet a také byl oprávněn kdykoliv úvěr částečně či zcela splatit, kdy každou platební transakcí ve prospěch běžného účtu se úvěr splácí a znovu se tak obnovuje možnost čerpat jej do sjednané výše. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky dle podmínek ve smlouvě spolu se smluvním úrokem ve výši 21,90 % p. a. a s dalšími poplatky podle smlouvy. Žalovaný svoji povinnost porušil, protože úvěr řádně a včas nesplácel. S ohledem na uvedené právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila dne 19. 10. 2021 k zesplatnění úvěru v celém rozsahu. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek pohledávku na právnická osoba anonymizováno, jež tuto pohledávku dále postoupila na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný.
3. V této věci jde o věc s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. V daném případě je pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout dána dle čl. 25 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť účastníci se dohodli, že případné spory spadají do pravomoci českých soudů.
4. Soud ve věci na den 4. 10. 2022 nařídil jednání, ke kterému se nikdo z účastníků nedostavil. Žalobkyně se podáním ze dne 14. 9. 2022 (doručeným soudu 15. 9. 2022) z jednání omluvila. S ohledem na to, že se žalobkyně uvedeného jednání nezúčastnila, tak nemohla být v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. poučena o tom, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a o neúplné apelaci a o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. o. s. ř.
5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.
6. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 17. 12. 2018 smlouva o povoleném debetu na běžném účtu číslo, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 33 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného. Ve smlouvě si smluvní strany ujednaly, že žalovaný bude úvěr pravidelně splácet spolu s úrokem ve výši 21,90 % p. a. a s poplatky. (Zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 17. 12. 2018 a z akceptace návrhu smlouvy o povoleném debetu ze dne 17. 12. 2018).
7. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas. Žalovaný celkem uhradil částku ve výši 8 576,09 Kč (Zjištěno z výpisu z povoleného debetu).
8. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na právnická osoba anonymizováno, která ji následně postoupila na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. (Zjištěno z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2021, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 1. 2022 vč. seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky a z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 8. 2018).
9. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 17. 1. 2022 a seznamu odeslaných předl. výzev).
10. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.
11. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal tuto částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s příslušenstvím. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Pohledávka byla smlouvou postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou.
12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.
13. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne datum, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž rozhodným právem je právo české.
14. Podle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
17. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
18. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
19. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
20. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
21. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 17. 12. 2018 uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 an. o. z., přičemž žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Nad to soud uvádí, že pokud by se žalobkyně účastnila jednání konaného dne 4. 10. 2022 u zdejšího soudu, tak by mohla doplnit dokazování týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, což se však nestalo kvůli její neúčasti na citovaném jednání a z tohoto důvodu nemohla být v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. poučena o tom, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a připravila se tak sama o dobrodiní ze strany soudu, který by ji v souladu s výše uvedeným ustanovením poučil o nutnosti doplnit důkazy týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně soudu nepředložila žádné listin y, ze kterých by bylo patrno, na základě čeho právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost úvěr splácet.
23. Soud vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
24. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“
25. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
26. V právě souzeném případě není jasné na základě jakých podkladů, právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně činila sama aktivně jakékoliv kroky za účelem přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z ničeho navíc nevyplývá, že by žalovaný byl prověřen prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informacích o majetkových poměrech právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru u žalovaného vycházela. Žalobkyně soudu ani nedoložila žádné listin y, ve kterých by byly údaje o majetkové situaci žalovaného uvedeny. Pokud žalobkyně listin y, jimiž měla údaje uváděné žalovaným ověřit, soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, odkazuje soud na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1 , odst. 2 písm. b/, odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda a jaké dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými měly být prověřeny majetkové poměry žalovaného (jako spotřebitele) před poskytnutím úvěru, má soud nadále za neprokázané, zda k prověření úvěruschopnosti žalovaného došlo. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru neplatná (§ 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ).
27. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 33 000 Kč, kdy na tento úvěr uhradil částku ve výši 8 576,09 Kč, proto nesplacená část jistiny představuje částku ve výši 24 423,91 Kč. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
29. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené jistiny. Soud k tomu poznamenává, že v tomto rozsahu byl vázán žalobním petitem, kdy žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 33 000 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, byť žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky již prohlášením o okamžité splatnosti ze dne 19. 10. 2021.
30. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 24 423,91 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 16. 11. 2021 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , vyhověl. K tomu soud uvádí, že výše úroků z prodlení se ode dne 16. 11. 2021 do zaplacení, pohybovala podle nařízení ve výši 8,50 % ročně.
31. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když žalobkyně a žalovaný měli ve věci úspěch jen částečný a jejich úspěch resp. neúspěch byl stejný; soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.