Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 128/2022-20
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 4 729,50 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 500 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 209,64 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 129,15 Kč z částky 4 500 Kč za dobu od 10. 9. 2021 do 27. 1. 2022 a částku ve výši 690 Kč, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 716,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 500 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 209,64 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 129,15 Kč z částky 4 500 Kč za dobu od 10. 9. 2021 do 27. 1. 2022 a částku ve výši 690 Kč, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 716,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 4 729,50 Kč (jako součtu dlužné jistiny ve výši 4 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 229,50 Kč), spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 500 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 209,64 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 166,81 Kč za dobu od 10. 9. 2021 do 22. 2. 2022, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 500 Kč od 23. 2. 2022 do zaplacení, jakož i nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč Tyto částky měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 22. 6. 2020 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně – právnická osoba anonymizována dvě slova (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč, které byly žalované zaslány na její bankovní účet. Žalovaná se měla zavázat vrátit bance tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 057 Kč, který představoval kapitalizovanou úplatu za poskytnutí úvěru složenou z poplatku za sjednání úvěru a kapitalizovaného smluvního úroku, a to za období od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti. Proces uzavření smlouvy byl koncipován tak, že banka se zavázala poskytnout žalované úvěr do 3 dnů od uzavření úvěrové smlouvy, která byla považována za uzavřenou v okamžiku, kdy žalovaná připojila na tuto smlouvu o úvěru, kterou banka zaslala žalované na jí verifikovaný e-mail, jedinečný autorizační kód, který jí banka přidělila na základě její žádosti o úvěr a zaslala SMS zprávou na mobilní telefon, který uvedla žalovaná. Smluvní dokumentace byla následně vložena do klientské zóny na webové stránky původního věřitele s tím, že dokumentace byla k dispozici po celou dobu trvání smluvního vztahu z této úvěrové smlouvy. Na základě úvěrové smlouvy byla splatnost úvěru ujednána na den 22. 7. 2020. Protože se však žalovaná dostala do prodlení a úvěr řádně nesplatila, banka v souladu se smlouvou požádala o plnění sjednané ve smlouvě. Celkem se tak žalovaná zavázala bance vrátit částku ve výši 6 557 Kč. Celá částka byla splatná najednou v jediné splátce. Žalovaná přitom na svůj závazek bance neuhradila ničeho. V důsledku prodlení žalované vzniklo bance právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu se smlouvou i právo na úhradu smluvního úroku z úvěru, účelně vynaložených nákladů na vymáhání pohledávky a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Pohledávka za žalovanou byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 9. 2021 s účinností ke dni 10. 9. 2021 převedena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 6. 10. 2021.
2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila, jak její právní předchůdkyně prověřovala při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, žalobkyně v podání ze dne 22. 5. 2022 uvedla, že žádnými důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované nedisponuje a současně vzala žalobu částečně zpět co do částky ve výši 729,50 Kč představující požadované příslušenství v podobě kapitalizovaného úroku ve výši 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 229,50 Kč, a nadále požadovala pouze dlužnou jistinu ve výši 4 500 Kč, zákonný úrok z prodlení z této jistiny, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky a náklady řízení. Usnesením ze dne 26. 5. 2022, č.j. 42 C 128/2022 -14, které nabylo právní moci dne 29. 6. 2022, soud v souladu s tímto částečným zpětvzetím soud řízení zastavil a předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 4 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrok z prodlení ve výši 166,81 Kč od 10. 9. 2021 do 22. 2. 2022, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 209,64 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 26. 5. 2022 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 13. 6. 2022 náhradním způsobem – uložením u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
5. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 22. 6. 2020, uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, kdy žalovaná projevila svoji vůli uzavřít předmětnou smlouvu jedinečným SMS kódem, se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 22. 6. 2020 skutečně poskytla žalované na její bankovní účet č. bankovní účet peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč, žalovaná se naopak zavázala vrátit bance celkem částku 6 557 Kč (z toho na jistině částku 4 500 Kč a na poplatku částku 2 057 Kč) a to nejpozději do 22. 7. 2020, výše RPSN byla určena na 6 689,11 % a výpůjční úroková sazba na 36% denně. Žalovaná však na uvedenou smlouvu nezaplatila ničeho, přičemž následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovanou, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalované oznámeno bankou.
6. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba, po jejím částečném omezení, je důvodná jen zčásti. Daný právní vztah je přitom nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částka ve výši 4 500 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. V daném případě však žalobkyně vůbec netvrdila, jak posuzovala její právní předchůdkyně schopnost žalované splácet předmětný úvěr a pokud k doplnění tvrzení byla vyzvána ze strany soudu, reagovala částečným zpětvzetím žaloby tak, že předmětem řízení zůstalo pouze zaplacení jistiny ve výši 4 500 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Vzhledem k tomuto procesnímu úkonu žalobkyně, jakož i k jejím jednoznačným tvrzením se dál soud bližším zkoumáním posuzování úvěruschopnosti žalované nezabýval, pro absenci žalobních tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalované dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto neposuzovala v souladu s platnou právní úpravou dostatečně a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
12. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , pročež žalobkyně je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když toto postoupení pohledávky bylo též oznámeno žalovanému.
13. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla původně částku 4 500 Kč, žalovaná jí z této částky nevrátila doposud ničeho. S ohledem na tuto skutečnost tak má soud za to, že žalovaná se pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je povinna tento majetkový prospěch ve výši právě 4 500 Kč žalobkyni vydat. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Veden těmito důvody proto soud žalobě, po zohlednění částečného zastavení řízení, vyhověl a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni právě částku 4 500 Kč, a to společně s úrokem z prodlení. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem ze dne 11. 1. 2022, tato výzva byla žalované odeslána dne 13. 1. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 18. 1. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 27. 1. 2022. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 28. 1. 2022 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. byla k danému okamžiku sice vyšší, ale v civilním sporném řízení nemůže soud přiznat více, než je požadováno. Ve zbývající části úroku z prodlení pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
14. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. , podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V projednávané věci to byla právě žalobkyně, která svým částečným zpětvzetím žaloby, neodůvodněným chováním žalované, zavinila částečné zastavení řízení, pročež je nutno ve vztahu k nákladům řízení k této části žaloby pohlížet jako na procesní neúspěch žalobkyně. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i částečně zamítavému výroku, pak žalobkyně byla úspěšná v řízení jen částečně, když její žalobě bylo vyhověno jen v části týkající se zaplacení částky 4 500 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, které soud v souladu s názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval na 243,37 Kč ke dni rozhodnutí soudu, takže celková přiznaná částka k tomu dni činila 4 743,37 Kč z celkového původně požadovaného předmětu řízení po kapitalizaci ke dni rozhodování soudu ve výši 6 464 Kč. Úspěch žalobkyně pak představuje 73,4 % z celkového předmětu řízení. Naopak neúspěch žalobkyně představuje 26,6 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 46,8 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 46,8 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 29. 3. 2022, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listin y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
15. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 3 667 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 3 267 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 600 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní upomínky a sepisu žaloby po 200 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, částkou 1 500 Kč jako odměnou dle § 7 bod 4 , § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci v podobě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 22. 5. 2022, 300 Kč jako jeden režijní paušál po 300 Kč za tento jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci dle § 13 odst. 1 , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 46,8 % těchto nákladů, tedy částku 1 716,20 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.