Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
5 C 231/2022-57
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 15 755,51 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 999,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 14 999,90 Kč od 19. 5. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 396,84 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 488,96 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a částky 755,61 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo, variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 999,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 14 999,90 Kč od 19. 5. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 396,84 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 488,96 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a částky 755,61 Kč. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 21. 9. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 14 999,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 999,90 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 396,84 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 488,96 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 755,61 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně právnická osoba anonymizována dvě slova uzavřela se žalovanou dne 8. 1. 2021 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Na základě dodatku úvěrové smlouvy byla splatnost úvěru nově ujednána na den 15. 3. 2021. Žalovaná se zavázala v tomto termínu uhradit původní věřitelce částku 14 999,90 Kč (jistinu úvěru) a poplatek ve výši 6 589 Kč. Žalovaná na úvěr ničeho neuhradila. Pohledávku za žalovanou postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2021. V důsledku prodlení žalované se splácením úvěru vzniklo původní věřitelce v souladu s čl. VIII, odst. 1, písm. d) smlouvy právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně nárokuje smluvní pokutu 755,61 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč.
2. Žalobkyně na výzvu soudu, aby doložila, jakým způsobem byla zjišťována úvěruschopnost žalované, uvedla, že schopnost žalované úvěr splácet byla ověřena právní předchůdkyní žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru na základě žalovanou vyplněné Žádosti o úvěr, ve které uvedla číslo svého občanského průkazu, jakož i další údaje, údaje o zaměstnání a své měsíční příjmy a výdaje. Na základě předložených dokumentů a údajů sdělených žalovanou byla s odbornou péčí posuzována úvěruschopnost žalované splácet úvěr. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru původní věřitelka vyhodnotila žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru, neboť dle údajů uvedených žalovanou jí měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků cca 40 000 Kč.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv jí bylo předvolání doručeno více než deset dní předem, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř.
5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
6. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.
7. Společnost anonymizována tři slova (dále jen původní věřitelka) a žalovaná sjednaly dne 7. 1. 2021 přes internet smlouvu o úvěru, a to žalovaná jako spotřebitel, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované na její účet č. bankovní účet peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce částku 15 000 Kč a zaplatit poplatek ve výši 4 745,45 Kč, a to do 30 dnů. RPSN činila 2 734,04 %. Pro případ prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně. Na základě dodatku ke smlouvě o půjčce ze dne 5. 3. 2021 byla jistina úvěru ponížena na částku 14 999,90 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit tuto jistinu, jakož i poplatek ve výši 6 145,16 Kč, a to do 15. 3. 2021 (tyto skutečnosti vyplývají z předsmluvního formuláře, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a z dodatku ke smlouvě o půjčce na č.l. 12 až 21 spisu).
8. Původní věřitelka poskytla žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč dne 8. 1. 2021 na účet uvedený ve smlouvě č. bankovní účet (viz potvrzení o platbě na č.l. 22 až 23 spisu).
9. Smlouvou o postoupení pohledávek na č.l. 28 spisu, rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek č.l. 30 spisu, jakož i přílohami na č.l. 29, 33 spisu) bylo prokázáno, že původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou ze shora uvedené smlouvy o úvěru na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno původní věřitelkou (viz č.l. 34 až 35 spisu).
10. Žalobkyně neprokázala, že by zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Na výzvu soudu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka vycházela z údajů sdělených žalovanou, k tomu doložila„ Žádost o spotřebitelském úvěru“. Z této žádosti, která není žalovanou podepsána ani datována, vyplývá, že žalovaná byla zaměstnaná ve Fakultní nemocnici obec s příjmem 55 034 Kč, přičemž výdaje žalované činí 15 000 Kč. Kolonky měsíční splátky hypoték, bankovního úvěru, nebankovního úvěru, náklady na bydlení a ostatní výdaje nejsou vyplněny. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by původní věřitelka provedla lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků (ať už bankovních, či nebankovních), že by si ověřila příjmy žalované, či její výdaje. Přitom z informačního systému soudu vyplývá, že žalovaná měla od roku 2016 do roku 2020 celkem 4 exekuce, dále v roce 2021 další 2 exekuce).
11. Listinné důkazy na č.l. 24 až 27 spisu soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
13. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru sjednané přes internet peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná ničeho neuhradila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.
14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
20. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
21. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně nebyla schopna doložit, jaký byl skutečný příjem žalované, přitom ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel při poskytování spotřebitelského úvěru povinen pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění svých povinností stanovených tímto zákonem, zejména uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, a to po dobu pěti let. Původní věřitelka tedy vycházela pouze z údajů žalované, které nijak neověřila. Původní věřitelka nezjistila ani, jaké jsou skutečné výdaje žalované, zda žalovaná není vedena v evidenci dlužníků, zda řádně plní své závazky. Kdyby původní věřitelka postupovala důsledně, zjistila by, že žalovaná své závazky řádně nesplácí a že je proti ní vedena řada exekučních řízení. Z toho důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.
22. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná neuhradila ničeho, a proto byl žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, přiznán nárok na zaplacení jistiny úvěru v požadované výši 14 499,90 Kč. V neplatné smlouvě o úvěru nemohly být platně sjednány ani úroky či poplatky, ani smluvní pokuta, a proto byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta.
23. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).
24. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
25. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím.
26. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepožádala o delší lhůtu k plnění, či o plnění ve splátkách, uložil soud žalované uhradit dlužnou částku ve lhůtě stanovené v § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
27. Úspěch žalobkyně i žalované byl v tomto řízení téměř stejný, a proto bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
28. Soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, a proto doměřil žalobkyni soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, která je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Předmětem řízení byla částka 15 755,51 Kč, z toho soudní poplatek činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč. Žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 800 Kč, k úhradě tak zbývá soudní poplatek 200 Kč.
29. Lhůta k uhrazení soudního poplatku vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.