Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 C 329/2022-74

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 13 771 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 996 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 775 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 110,82 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 771 Kč za dobu od datum do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 315 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 996 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Zamítá se žaloba v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 775 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 110,82 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 771 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 315 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne datum, posléze na výzvu soudu doplněnou, domáhala zaplacení částky 13 771 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 110,82 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 771 Kč za dobu od datum do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tak, že uzavřela se žalovanou dne datum úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit i se sjednanými poplatky ve splátkách. Jelikož žalovaná porušila svou povinnost splácet úvěr řádně a včas, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni datum. Žalovaná byla vyzvána k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to i právním zástupcem žalobkyně, avšak dluh neuhradila. Žalobkyně se konkrétně domáhala neuhrazené jistiny ve výši 7 998 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatku za anonymizována dvě slova ve výši 196 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 1 582 Kč, úroku ve výši 1 176 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 460 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, což dohromady činilo celkem 13 771 Kč, a dále zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 110,82 Kč žalobkyně vypočetla ze zákonné sazby za období od datum do datum.

2. Soud ještě před ústním jednáním písemně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 4. 10. 2022, č. j. -51, aby doplnila svá tvrzení a uvedla mimo jiné, jakým konkrétním způsobem identifikovala při uzavírání tvrzené smlouvy o úvěru žalovanou, na základě čeho lze usuzovat, že právě žalovaná projevila vůli tvrzenou smlouvu o úvěru uzavřít a jak konkrétně a na základě jakých konkrétních informací a dokladů posuzovala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované a z čeho vyplynulo, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Zároveň ji upozornil, že pokud svá tvrzení nedoplní či nenavrhne důkazy potřebné pro prokázání svých tvrzení, vystavuje se nebezpečí, že bude ve sporu zcela či zčásti neúspěšná. Žalobkyně svá tvrzení a důkazní návrhy doplnila písemně, k ústnímu jednání soudu se však nedostavila. jméno se tedy vystavila nebezpečí, že tvrzení a navrhované důkazy dle doplnění žaloby nemusejí postačovat pro prokázání její skutkové verze a vzhledem k neúčasti na jednání se jí nedostane (fakticky dalšího) poučení ve smyslu

3. Žalobkyně v doplnění žaloby učiněném na výzvu soudu, mimo obecné právní argumentace, tvrdila, že v rámci kontroly bonity klienta ověřuje schopnost klienta hradit další závazky a nezbytné životní výdaje a dále že kontroluje klienta v externích registrech (příjmení a anonymizováno). Konkrétně u žalované provedla lustraci v registrech příjmení, anonymizováno, příjmení a ISIR, a to bez negativních výsledků. V ostatním byla tvrzení žalobkyně k prověřování úvěruschopnosti zcela obecná, nijak se nezabývající předmětným úvěrovým případem. K otázce identifikace žalované žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, přičemž žalovaná předložila kopii občanského průkazu a zaslala žalobkyni platbu ve výši 1 Kč. Uvedla, že žalované zaslala prostřednictvím SMS potvrzovací číselný kód na telefonní číslo + tel. číslo 149.

4. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se ani ona nedostavila.

5. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

6. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Splnění povinností podle a násl. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele je v ochraně spotřebitele proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod.

7. Soud k této otázce provedl důkazy navržené žalobkyní. Z nich vyplynulo, že žalobkyně neprovedla verifikaci klienta ani verifikaci zaměstnavatele a že klient (tj. zřejmě žalovaná) nedokládal dokumenty k posouzení (zjištěno z y žalobkyně označené jako potvrzení o provedení ověření bonity klienta). O výši příjmů či výdajů žalované žalobkyně nepředložila žádný doklad. Podle úvěrové zprávy předložené žalobkyní žalovaná měla i další úvěrové vztahy, další tři její žádosti byly během srpna a října 2021 odmítnuty (zjištěno z úvěrové zprávy). Nic jiného konkrétního žalobkyně k prokázání splnění své povinnosti nepředložila, zejména tedy nijak neprokázala, že by se reálně zabývala skutečnými příjmy a výdaji žalované a jejich posuzováním namísto pouhého formálního postupu.

8. Již z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením se podává, jak je uvedeno níže, závěr o neplatnosti předmětné smlouvy, i kdyby byla následně skutečně uzavřena. Soud se nicméně zabýval i tím, zda žalobkyně sjednala se žalovanou tvrzenou smlouvu o úvěru právě v tom znění, které tvrdila. Soud k tomu uvádí, že důkazy předložené žalobkyní v tomto směru byly nedostatečné, neboť žalovaná sice byla v ě označené jako formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (kterou soud provedl k důkazu) uvedena svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že skutečně projevila vůli právě zde obsaženou smlouvu o úvěru uzavřít. obsahuje na místě podpisu žalované pouze uvedené číslo ovšem z ničeho neplyne, že tímto číslem disponovala právě a pouze žalovaná a že přítomnost tohoto čísla v textu dokládá, že žalovaná projevila svou vůli právě tuto smlouvu sjednat. Soud dále provedl důkaz fotografiemi občanského průkazu žalované, nicméně ty dokládají podle zhodnocení soudu nanejvýš to, že žalobkyně byla se žalovanou v nějakém styku, avšak nedokládají, že žalovaná projevila vůli uzavřít se žalobkyní konkrétní smlouvu o úvěru právě v tom znění, které žalobkyně předložila. Pokud šlo o tvrzené zaslání číselného kódu prostřednictvím SMS zprávy žalované, soud nepovažuje za prokázané, že byl zaslán. Jediný důkaz k tomu žalobkyní předložený byl snímek z jejího vlastního informačního systému, jehož obsah ovšem mohl být zcela libovolný. Nadto, i kdyby žalobkyně tento kód žalované skutečně zaslala, neprokazovalo by to, že jej následně do textu smlouvy doplnila o své vůli žalovaná.

9. Pokud šlo o prokazování, že telefonní číslo + tel. číslo 149 užila pro uzavření smlouvy žalovaná, žalobkyně k tomu navrhla provedení důkazu dotazem na„ příslušného poskytovatele služeb elektronických komunikací“, a to konkrétně„ právnická osoba, anonymizováno a anonymizováno“. S ohledem na výše uvedené soud shledal tento důkaz nadbytečným, a proto navrhovaný dotaz nečinil, neboť i kdyby uvedené telefonní číslo skutečně užívala žalovaná, neměnilo by to nic na tom, že žalobkyně neprokázala, že pouze žalovaná disponovala kódem číslo a že jej do textu doplnila o své vůli právě ona.

10. Soud proto dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobou tvrzená smlouva o úvěru byla se žalovanou uzavřena.

11. Soud naopak považoval za prokázané, že žalobkyně zaplatila částku ve výši 8 000 Kč na účet č. bankovní účet (zjištěno z potvrzení o provedené platbě), přičemž uvedeným účtem disponovala žalovaná (zjištěno z informace o bankovním účtu). Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 4 Kč (zjištěno z y označené jako výpis čerpání, splátek a úhrad předložené samotnou žalobkyní).

12. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení před podáním žaloby (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne datum a podacího archu k ní).

13. Z dalších provedených důkazů (výzvy ze dne datum a datum, označená jako opis výpisu proplacení smlouvy, sazebník, výpis z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně, přehled došlých plateb) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.

14. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.

15. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná žalobkyni zaplatila 4 Kč. Žalobkyně však neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a že by si opatřila přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit; dále neprokázala, že právě se žalovanou sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru v předloženém znění.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

18. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalované. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobkyně měla dostatečné podklady, aby provedla profesionální posouzení úvěruschopnosti žalované, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout.

19. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

20. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru ve znění předcházejícím novelizaci ). Ve svém usnesení ze dne datum, sp. zn. , Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv ( , odst. 2 y a a y), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. ) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle o. z.

21. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. ). Soud proto uzavřel, že byť žalovaná neplatnost předmětné smlouvy nenamítla, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. ) narušuje veřejný pořádek.

22. Nadto i kdyby žalobkyně prokázala, že úvěruschopnost žalované řádně zkoumala, pak by stejně soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že tvrzená smlouva v předloženém znění byla stranami takto skutečně ujednána. I toto posouzení by tedy vedlo k závěru, že platná smlouva chybí.

23. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od žalobkyně přijala částku 8 000 Kč a žalobkyni zaplatila pouze 4 Kč, rozdíl obou částek, tedy 7 996 Kč, je proto povinna žalobkyni vrátit (zaplatit).

24. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru (shodně viz též důvodovou zprávu k tomuto zákonnému ustanovení).

25. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (přesněji řečeno lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslo). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění podle neplatné smlouvy), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.

26. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 7 996 Kč ve lhůtě určené podle výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení.

27. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalované nevznikla povinnost hradit úrok či jakékoli poplatky, náklady nebo smluvní pokuty v souvislosti s úvěrem, neboť se k tomu platně nezavázala. Žalovaná se rovněž neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu zamítl v rozsahu všech těchto nároků převyšujících samotnou nevrácenou jistinu poskytnuté částky.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

29. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu částky 7 996 Kč, naopak nebyla úspěšná v rozsahu částky 5 775 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 110,82 Kč a dalšího úroku z prodlení, byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 57 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 43 %.

30. Výše plné náhrady nákladů řízení činí celkem 2 252 Kč a sestává z následujících položek:

a) soudní poplatek ve výši 800 Kč;

b) odměna za zastupování advokátem podle , advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“), po 300 Kč podle a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba;

c) paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. za uvedené 3 úkony;

d) náhrada za daň z přidané hodnoty podle ve výši 21 %, tedy 252 Kč.

31. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal soud žalobkyni 14 % (57 % mínus 43 %) z výše uvedené částky, tedy 315 Kč.

32. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně soud rozhodl podle

33. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle věta před středníkem

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává u Obvodního soudu pro Prahu 8 a rozhoduje o něm Městský soud v Praze. Není-li odvolání podáno elektronicky, je třeba podat je ve dvou vyhotoveních.

Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna, lze se splnění domáhat prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí podle části šesté nebo exekuce podle , exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.