Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

142 C 8/2022-58

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o částku 18 248 Kč s příslušenstvím a o částku 3 534,84 Kč

takto:

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 18 248 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 248 Kč za dobu od 18. 9. 2021 do 9. 11. 2021 ve výši 285,43 Kč a z částky 18 248 Kč za dobu od 10. 11. 2021 do zaplacení, dále částku 3 534,84 Kč a dále smluvní úrok ve výši 62,46 % ročně z částky 18 507,11 Kč od 18. 9. 2021 do 9. 11. 2021 ve výši 1 637,70 Kč a z částky 16 450,22 Kč od 10. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 18. 9. 2021 dosáhne částky 78 696 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 18 248 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 248 Kč za dobu od 18. 9. 2021 do 9. 11. 2021 ve výši 285,43 Kč a z částky 18 248 Kč za dobu od 10. 11. 2021 do zaplacení, dále částku 3 534,84 Kč a dále smluvní úrok ve výši 62,46 % ročně z částky 18 507,11 Kč od 18. 9. 2021 do 9. 11. 2021 ve výši 1 637,70 Kč a z částky 16 450,22 Kč od 10. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 18. 9. 2021 dosáhne částky 78 696 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované původně zaplacení částky 21 782 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovanou, jako klientem, byla dne 16. 12. 2019 uzavřena smlouva o úvěru číslo (dále též jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 20 000 Kč. K vyplacení úvěru žalované došlo dne 16. 12. 2019, přičemž žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 62,46 % ročně splácet ve 60 měsíčních splátkách ve výši 1 130 Kč splatných vždy k 13. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem lednem 2020, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka 20 340 Kč. Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 19 a 20, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení v délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2 x 499 Kč). V důsledku tohoto prodlení žalované žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 800 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek č. 12, 18, 19, 20, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení v délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 6 x 200 Kč). V důsledku prodlení žalované následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 19 splatné dne 13. 7. 2021. K datu 16. 9. 2021 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 21 376,22 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byla přitom žalovaná vyzvána k úhradě dané dlužné splátky a byla jí k tomuto poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6.5. bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 18. 9. 2021, až do jejího úplného zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaná žalobkyni ke dni podání žaloby dlužila následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 16 450,22 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 18 507,11 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 2 869,11 Kč) s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6.1., tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy, tak jak je specifikována shora, v celkové výši 800 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 21 376,22 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 18. 9. 2021 do zaplacení, žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 3 534,84 Kč; e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající původní jistině úvěru od 18. 9. 2021 do zaplacení, tj. z částky 18 507,11 Kč od 18. 9. 2021 do 9. 11. 2021 ve výši 1 637,70 Kč a úrok za poskytnutí úvěru z částky 16 450,22 Kč v nominální roční úrokové sazbě 62,46 % ročně ode dne 10. 11. 2021 do zaplacení. Žalovaná tyto částky žalobkyni neuhradila ani na základě předžalobní výzvy, kterou jí žalobkyně v této věci zaslala. U dlužných částek uvedených shora pod písm. a), b) a c), tedy u částky v celkové výši 18 248 Kč, požaduje žalobkyně s ohledem na prodlení žalované s jejich úhradou i zákonný úrok z prodlení. Dle bodu 2.2. smlouvy je výše úroku uvedeného shora pod písm. e) limitována na 120 % částky, kterou má žalovaná zaplatit dle části A) smlouvy, tedy na částku 78 696 Kč. Toto žalobkyně zohledňuje i níže v petitu.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že si je vědoma toho, že předmětnou smlouvu uzavřela, na tuto i částečně plnila, po uzavření smlouvy nastoupila na dlouhodobou nemocenskou a nebyla schopna dále plnit podmínky smlouvy. V době uzavírání úvěrové smlouvy bydlela v nájmu, v té době již sama s nezl. dětmi, přitom nájemní smlouvu předkládala zástupci žalobkyně, zároveň mu však sdělila, že pokud je v nájemní smlouvě uvedena celková částka za nájem a služby 13 000 Kč, pak ona z této částky platí toliko 2 000 Kč, když nájemní smlouva byla sjednána nejen na ni, ale i na jejího bývalého partnera, který v době uzavírání úvěrové smlouvy s žalovanou již sice nebydlel, ale nadále hradil 11 000 Kč na základě dohody mezi ním a žalovanou, když žalovaná měla v péče dvě jejich společné děti a byla na nemocenské, takže se dohodli, že až do ukončení nemocenské jí partner bude přispívat na bydlení, takto to trvalo do června 2020, kdy žalovaná nastoupila do práce. V době uzavírání úvěrové smlouvy žalovaná nebyla ještě na nemocenské, bývalý partner však přesto přispíval touto částkou na nájem na základě dohody s žalovanou s tím, že jí nebude platit výživné na nezl. děti, žalovaná by sama s ohledem na svůj příjem u zaměstnavatele nebyla schopna nájem uhradit.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru a smlouva o úvěru ze dne 16. 12. 2019, včetně její přílohy č. 1 z téhož dne, týkající se pojištění schopnosti splácet, Přihláška do pojištění schopnosti splácet ze dne 16. 12. 2019, oznámení o schválení úvěru ze dne 17. 12. 2019 včetně splátkového kalendáře ze dne 17. 12. 2019, předsmluvní formulář ze dne 16. 12. 2019, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 16. 12. 2019, hodnocení žalované provedené žalobkyní dne 16. 12. 2019, výpis záznamů z registru SOLUS, částečným výpisem z bankovního účtu žalované č. bankovní účet ze dne 9. 10. 2019, 11. 11. 2019 a 10. 12. 2019, výplatními páskami žalované za 9 a 10/2019, dodatkem k pracovní smlouvě žalované ze dne 30. 11. 2018, dokladem o vyplacení úvěru ze dne 16. 12. 2019, karta klienta ze dne 4. 4. 2022, výzva k úhradě včetně upozornění na zesplatnění ze dne 13. 8. 2021, 13. 9. 2021, včetně dodejky, z nichž vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované dne 16. 12. 2019 částku 20 000 Kč, kterou převedla na její bankovní účet č. bankovní účet Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou poté, co žalovaná vyplnila předsmluvní formulář, kde zadala své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši 12 800 Kč ze zaměstnání, výdaje má ve výši životního minima 3 410 Kč, žije ve společné domácnosti s dvěma nezletilými dětmi, na něž dostává výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně, její náklady na bydlení činí 2 000 Kč měsíčně, nesplácí žádné jiné půjčky ani nemá žádné dluhy, přičemž tyto údaje poskytla sama žalovaná jako dlužník, výše jejího příjmu pak byla doložena potvrzením zaměstnavatele. Žalovaná přitom podle žádosti projevila zájem o úvěr ve výši 20 000 Kč s tím, že byla seznámena s tím, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 65 580 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 130 Kč po dobu 60 měsíců s úrokovou sazbou 62,46 % ročně. Sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6.1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení delší než 30 dní. V článku 6.3. a 6.4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6.5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru po jeho zesplatnění; žalovaná byla následně seznámena s tím, že úvěr jí byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěrem ve výši 20 000 Kč celkem za dobu od 27. 1. 2020 do 9. 11. 2021 částku 25 340 Kč, nic dalšího již na úvěr neuhradila i přes výzvy žalobkyně, pročež tato přistoupila k zesplatnění celého úvěru.

4. Předžalobní upomínkou ze dne 4. 6. 2021 a podacím archem ze dne 16. 3. 2022 je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou.

5. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně přitom byla u jednání dne 18. 7. 2022 ze strany soudu poučena ve smyslu ust. , 3 o své povinnosti tvrdit dostatečné skutečnosti o tom, jak žalobkyně zjišťovala při uzavírání úvěrové smlouvy osobní majetkové a zejména výdajové poměry na straně žalované a zjišťovala tak její schopnost splácet, když tato tvrzení se soudu jevila nedostatečná, rovněž tak byla vyzvána k označení důkazů v tomto směru včetně poučení, že v případě nesplnění této výzvy se žalobkyně vystavuje možnosti neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, což může mít za následek její neúspěch ve sporu. Žalobkyně i přes toto poučení žádná další tvrzení ani žádné důkazní návrhy v tomto směru neuvedla s tím, že má za to, že žalobkyně tvrdí dostatečně okolnosti k posuzování úvěruschopnosti žalované a v tomto směru i dostatečně svá tvrzení prokázala.

6. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaná se dne 16. 12. 2019 dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaná přitom žalobkyni vrátila částku 25 340 Kč, následně se dostala do prodlení a splátky dále nehradila i přes výzvy žalobkyně, která pak využila svého práva a úvěr ke dni 16. 9. 2021 zesplatnila. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěryschopnost žalované z údajů, které tato uvedla v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jejího příjmu, a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalované.

7. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalované (s výjimkou potvrzení o jejím zaměstnání) a dále toliko z dostupných registrů o jejich dřívějších závazcích, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalované, která se již na první pohled jevila jako nepřiměřeně nízká, a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum (aniž by zohlednila, že žalovaná má dvě vyživovací povinnosti k nezl. dětem, které s ní žijí ve společné domácnosti) a nákladů na bydlení ve výši 2 000 Kč (které však neodpovídaly výši nákladů v nájemní smlouvě, která měla být, dle tvrzení žalované, k dispozici obchodnímu zástupci žalobkyně, který však již dále neprověřoval, na základě čeho a v jaké výši za žalovanou někdo hradí zbytek nákladů). Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18. Žalobkyně přitom svoje tvrzení v tomto směru nedoplnila ani přes poučení ze strany soudu ve smyslu

13. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost byla zjištěna ze strany soudu z provedených důkazů, že žalované poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž tato vrátila žalobkyni částku 25 340 Kč. Ke dni rozhodování soudu, resp. ani ke dni podání žaloby tedy žalovaná žalobkyni již na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) nedlužila ničeho a není to žalovaná, která by na úkor žalobkyně získala majetkový prospěch. Přičemž s ohledem na právní posouzení smlouvy jako absolutně neplatné není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu této smlouvy. S ohledem na tento právní závěr soudu proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.

14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byla zcela úspěšná žalovaná, když žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, a proto by měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná se však tohoto práva výslovně vzdala, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.