Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 163/2022-34

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 9 762,65 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 580,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 580,63 Kč od 30. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 182,02 Kč, úroku ve výši 740,46 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 182,02 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 580,63 Kč od 14. 5. 2018 do 29. 8. 2021, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 491 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 580,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 580,63 Kč od 30. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 182,02 Kč, úroku ve výši 740,46 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 182,02 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 580,63 Kč od 14. 5. 2018 do 29. 8. 2021, se žaloba zamítá. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 491 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 9 762,65 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které umožnila žalované čerpat finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového limitu 35 000 Kč. Vyčerpané finanční prostředky se žalovaná zavázala splácet společně s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru či ve výši 1 000 Kč. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v prostředí uživatelského účtu vytvořeného žalované po provedené registraci. Totožnost žalované byla ověřena předložením fotokopie občanského průkazu. Podpis žalované byl nahrazen zadáním unikátního identifikačního kódu zaslaného na mobilní telefon žalované. Žalovaná se však dostala do prodlení se splácením úvěru a dlužnou částku ani přes výzvy neuhradila. Celkově žalovaná vyčerpala z úvěrového rámce částku ve výši 11 136 Kč a uhradila celkovou částku 2 555,37 Kč. Pohledávka za žalovanou pak byla postoupena nejdříve na společnost právnická osoba a poté na žalobkyni. Vedle dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalované zaplacení úroku za období od 16. 4. 2018 do 13. 5. 2018, který kapitalizovala částkou 740,46 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou také zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 14. 5. 2018 do zaplacení.

1. Podáním ze dne 27. 7. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do části požadované jistiny ve výši 1 182,02 Kč, úroku ve výši 740,46 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 1 182,02 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení. Toto zpětvzetí žalobkyně odůvodnila tím, že v důsledku nedostatku podkladů týkajících se posuzování úvěruschopnosti požaduje po žalované nadále pouze zaplacení rozdílu mezi vyplacenými finančními prostředky a žalovanou uhrazenými finančními prostředky, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

1. Podle , (dále jen „ “) může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Následek zpětvzetí žaloby je specifikován v  :„ Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.“

1. S ohledem na výše uvedené soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil a předmětem řízení zůstala nadále pouze částka ve výši 8 580,63 Kč s úrokem z prodlení.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne 13. 12. 2017 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem ve výši 12,5 % z částky každého čerpání úvěru. Smlouva byla v souladu s článkem 4 Obchodních podmínek uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně, kdy podpis žalované byl dle článku 4.8. Obchodních podmínek nahrazen zadáním unikátního identifikačního SMS kódu do příslušného pole na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K těmto smlouvám žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z doložených elektronických formulářů označených jako„ Loan application info“ bylo dále zjištěno, že žalovaná požádala právní předchůdkyni žalobkyně dne 9. 12. 2017 o čerpání finančních prostředků ve výši 10 000 Kč a dne 17. 1. 2018 požádala o čerpání finančních prostředků ve výši 1 136 Kč. Dle jednotlivých potvrzení o provedené platbě byla na účet č. bankovní účet zaslána ze strany právní předchůdkyně žalobkyně dne 13. 12. 2017 částka 10 000 Kč a dne 17. 1. 2018 byla na tento účet zaslána částka 1 136 Kč. Ze sdělení společnosti právnická osoba, u které byl výše uvedený účet veden, bylo soudem zjištěno, že majitelem tohoto účtu byla skutečně žalovaná. Žalobkyně konečně doložila také jednotlivé výpisy z úvěrového účtu žalované, v nichž byla uvedena vždy aktuální dlužná částka vyčíslená ke konkrétnímu datu.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou vzniklá z titulu revolvingového úvěru postoupena nejdříve na společnost právnická osoba a poté na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 18. 8. 2021.

1. Předžalobní upomínkou ze dne 18. 8. 2020, jejíž odeslání dne 19. 8. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od odeslání upomínky.

1. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  , který stanoví, že„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s  , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, konkrétně (ve znění účinném do 23. 7. 2021), dle kterého„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smluv způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v rámci chráněného webového rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Žalobkyně k výzvě soudu, aby uvedla, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované, pouze sdělila, že nedisponuje podklady týkajícími se posouzení úvěruschopnosti a jak již bylo uvedeno výše, vzala žalobu z tohoto důvodu částečně zpět s tím, že se nadále domáhá pouze částky představující rozdíl mezi vyčerpanými finančními prostředky a splacenými finančními prostředky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soudu tak nezbylo, než dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Třeba zmínit, že dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve zněním účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 11 136 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkovou částku 2 555,37 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 8 580,63 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 19. 8. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě v délce 10 dnů od odeslání upomínky a žalovaná tak byla povinna provést úhradu do 29. 8. 2021. Ode dne následujícího, tj. ode dne 30. 8. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ve spojení s  Dle zákona platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 14 268,01 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 9 483,82 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 24. 11. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 66,5 % a z 33,5 % neúspěšná (z 33,5 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 33 % náhrady nákladů řízení.

1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě se zcela nepochybně jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném týmž žalobcem a ve skutkově a právně obdobných věcech, což dosvědčuje množství dalších návrhů podávaných ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. , pod sp. zn. či pod sp. zn. ). Při vyčíslení náhrady nákladů řízení je tak třeba aplikovat advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle advokátního tarifu 200 Kč a dále za ně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce odpovídající 33 %, tj. 491 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné ( ). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.