Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (27)No categories available
6 C 46/2022-68
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 52.256,38 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34.756,47 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 17.499,91 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 52.206,38 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1.509 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34.756,47 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 17.499,91 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 52.206,38 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1.509 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 9. 3. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 52.256,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 52.206,38 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení ve výši 10 %. Návrh byl odůvodněn tím, že původní věřitel společnost právnická osoba postoupil předmětnou pohledávku na žalobkyni s účinností ke dni datum. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena písemně dopisem ze dne datum anonymizována dvě slova a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo v níž se anonymizována dvě slova zavázala zejména poskytnout žalovanému finanční službu spočívající v možnosti žalovaného disponovat finančními prostředky poskytnutými anonymizována dvě slova ve výši 63.000,89 Kč, když žalovaný měl oproti tomu zejména povinnost řádně hradit měsíční splátky. Výše měsíční splátky byla sjednána ve výši 2.500 Kč. Žalovaný načerpal finanční prostředky dne datum. Žalovaný však nehradil měsíční splátky pravidelně a anonymizována dvě slova proto celý úvěr ke dni 31. 5. 2020 zesplatnila. Tím znikla povinnost žalovaného jednorázově uhradit zbytek dluhu vč. veškerého příslušenství. Žalovanou částku ve výši 52.256,38 Kč tvoří jistina ve výši 44.236,60 Kč, úrok ve výši 5.913,48 Kč, poplatky ve výši 700 Kč, smluvní pokuta ve výši 1.356,30 Kč a náklady vymáhání ve výši 50 Kč. Dne 16. 6. 2020 byla žalovanému odeslána předžalobní výzva.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno mj. na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Z žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně příjmení jméno příjmení jméno a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěrový rámec ve výši 45.000 Kč a žalovaný se zavázal hradit měsíční částky v počtu podle vyčerpaných peněžních prostředků ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč. Základní roční úroková sazba byla dohodnuta na 22,68 % a měsíční poplatek ve výši 69 Kč. Dále byly ve smlouvě dohodnuty některá další práva a povinnosti smluvních stran.
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobce k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobce reagoval podáním doručeným dne 27. 6. 2022. Prakticky jediným důkazem předloženým ve vztahu procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného (kromě negativního dotazu do databáze Solus a informace o bonitě klienta – č. l. 55 a 56 spisu) pak byla samotná žádost/smlouva o revolvingovém úvěru, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán s čistým příjmem 20.000 Kč, náklady na bydlení má 8.000 Kč, na ostatní pravidelné výdaje 330 Kč, bydlí u rodičů, je svobodná a nemá vyživované děti. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce v průběhu řízení nenabídl.
8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za nedostatečný a neprůkazný. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce se spokojil jen s údaji od žalovaného, přičemž ne všechny byly také řádně ověřeny. To se týká především uváděných příjmů z pracovního poměru, které nebyly podloženy žádným dokladem. Přitom příjmy žadatele o úvěr nejvýrazněji ovlivňují celkovou finanční situaci dlužníka a měla by jim být věnována primární pozornost. Soud potom nemohl vzít za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytnuté údaje od žalovaného ověřoval či nikoliv.
9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobce dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobci (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
12. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalovaného („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
13. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).
14. V posuzované věci soud dovodil (viz výše), že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), když přinejmenším některé poskytnuté údaje nebyly podle obsahu spisu ověřovány příslušnými doklady. Na tomto základě proto soud uzavírá, že předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytl. Na tomto závěru nemohla nic změnit ani zpráva z registru SOLUS, která nedokládá celkovou finanční situaci žalovaného.
15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
16. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod.
17. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel ze zjištění o výši poskytnuté a žalovaným vrácené částky. Z podání žalobkyně ze dne datum a z výpisu z účtu se podává, že žalovaný z titulu poskytnutého revolvingového úvěru postupně vyčerpal částku 61.677,89 Kč (v období od listopadu 2018 do září 2019). Z výpisu z účtu vzal soud dále za prokázané, že žalovaný na dluh uhradil do dubna 2020 celkem částku 26.921,42 Kč. Vzhledem k uvedenému proto zbývá k úhradě 34.756,47 Kč. V tomto rozsahu soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
19. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).
20. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.
21. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.
22. V posuzované věci tedy splatnost zbývající části jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Co do požadovaného příslušenství byla proto žaloba zamítnuta.
23. Rovněž ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat. Ze stejného důvodu byly žalovaným uhrazené částky započítány výhradně na jistinu dluhu (vyčerpanou částku revolvingového úvěru) nikoliv na jiná ve smlouvě dohodnutá plnění (viz bod 17. odůvodnění).
24. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla). Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a v průběhu řízení zůstal zcela pasivní, soud neměl možnost náležitě zjistit a posoudit schopnosti a možnosti žalovaného vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru a proto vycházel z obecné třídenní lhůty k zaplacení přiznané částky stanovené v ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.
25. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
26. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum odeslaným žalovanému podle podacího archu téhož dne. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn, nebo byli-li postoupení pohledávky prokázáno (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy ve věci bylo vyhověno v rozsahu 54,05 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě co do částky 34.756 a zamítnuta byla žaloba v částce 29.549,08 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 8,1 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 18.628,80 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.318 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 52.256,38 Kč sestávající z částky 3.220 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 3.220 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13.480 Kč ve výši 2.830,80 Kč. Z toho bylo žalobkyni přiznáno 8,1 %, tedy částka 1.509 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.