Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
6 C 56/2022-98
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 16.545,18 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 21.037,42 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 11.989,26 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 21.037,42 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 11.989,26 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 25. 11. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 11.989,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11.989,26 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení ve výši 10 %, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.248,2 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 11.771,04 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a částky 4.555,92 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že dne datum uzavřela žalovaná se společností právnická osoba smlouvu o úvěru číslo. Na základě smlouvy žalovaná obdržela finanční hotovost ve výši 15.000 Kč, kterou převzala v místě bydliště. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12.888 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 27.888 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1.992 Kč, přičemž splatnost poslední splátky připadala na den 26. 5. 2020. Smlouva byla uzavřena na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, na jejímž základě byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná však sjednanou částku neuhradila řádně a včas, když do sjednané doby splatnosti úvěru uhradila pouze částku ve výši 6.000 Kč. Žalovaná se tak dostala do prodlení nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni 26. 5. 2020. Ode dne 27. 5. 2020 pak vzniklo původnímu věřiteli právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu se smlouvou i právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem původního věřitele ze dne 5. 8. 2021. Žalobkyně se domáhá zaplacení nesplacené jistiny 11.989,26 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 916,93 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 5.768,67 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru 1.094,03 Kč, inkasního poplatku 2.119,11 Kč, smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu ve výši 1.872,30 Kč, za období od 27. 5. 2020 do 11. 6. 2021, z částky 11.989,26 Kč s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.248,20 Kč (od 27. 5. 2020 do 11. 6. 2021 z částky 11.989,26 Kč, účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 473 Kč a smluvní pokuty ve výši 4.555,92 Kč (ve výši 0,1 % z dlužné částky 11.989,26 Kč za každý započatý den prodlení od 27. 5. 2020 do 11. 6. 2021). Ode dne postoupení pohledávky neuhradila žalovaná na svůj dluh ničeho. Poslední upomínku před podáním žaloby ze dne 18. 10. 2021 byla žalované odeslána.
Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou dne datum pod číslo na základě které žalovaná obdržela finanční hotovost ve výši 15.000 Kč, kterou převzala v místě svého bydliště v hotovosti. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit„ náklady spotřebitelského úvěru“ ve výši 12.888 Kč spočívající ve smluvním úroku 1.444 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 7.350 Kč, nákladech na vyhodnocení úvěru 1.394 Kč a v inkasním poplatku 2.700 Kč. Dlužnou částku ve výši 27.888 Kč se pak žalovaná zavázala původnímu věřiteli vrátit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1.992 Kč. Dále byla ve smlouvě ujednána smluvní pokuta 0,1 % denně v případě prodlení s úhradou splátek (max. 500 Kč za jednu splátku).
1. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
2. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
3. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 24. 8. 2020. K němu byly připojeny další doklady, na jejichž základě předchůdkyně žalobkyně proces posouzení úvěruschopnosti provedla.
4. Z žádosti žalovaného o úvěr ze dne datum a dalších žalobkyní předložených dokladů soud zjistil, že žalovaný sdělil informace o své osobě tak, že je zaměstnaný od datum na dobu určitou do datum s měsíčními příjmy 13.661 Kč, má celkové měsíční výdaje 10.100 Kč (na bydlení a energie 4.500 Kč a na dopravu, jídlo a ostatní náklady 5.600 Kč), bydlí v nájmu ve společné domácnosti s jinou osobou a má jednu vyživovací povinnost. Dále žalovaný uvedl souhrnnou výši exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů 4.000 Kč. Uvedené informace byly doloženy pracovní smlouvou (uzavřenou na dobu od datum) a výplatními páskami za předcházející tři měsíce. Z nich vyplývá příjem žalovaného mj. za září 2016 ve výši 15.261 Kč při odečtení exekučních srážek ze mzdy 2.636 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
5. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet však soud považuje za nedostatečný. Žalovaný podle obsahu spisu jednak nebyl dotazován na všechny potřebné údaje k posouzení jeho úvěruschopnosti o osobních, rodinných, finančních a majetkových poměrech, a navíc nebyly v průběhu řízení doloženy doklady k prokázání žalovaným uváděných skutečností.
6. Předchůdkyně žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s neúplnými údaji, kdy zejm. nezjišťovala, ani neověřovala, jaká je celková finanční situace domácnosti žalovaného, kdy žalovaný uvedl, že žije ve společné domácnosti s jinou osobou a má vyživovací povinnost k jednomu dítěti. Z ničeho však nevyplývá, že by byly ověřovány příjmy spolužijící osoby, zohledněny výdaje další vyživované osoby, apod. Pokud za této situace předchůdkyně žalobkyně vzala v úvahu pouze příjmy dosahované žalovaným a od nich odečetla výdaje žalovaného, nemůže být takto zjištěný údaj (označený v žádosti o úvěr jako„ použitelný měsíční příjem“) relevantní, když i poměry spolužijích osob nepochybně výrazně ovlivňují celkové poměry domácnosti a schopnosti a možnosti jejích členů splácet závazky.
7. Dále je třeba konstatovat, že podle obsahu spisu nebyly žalovaným doloženy jím uváděné výdaje (zejm. na bydlení) a ani žalobkyně potom takové doklady v průběhu řízení nemohla předložit. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
8. Doklady k výdajům žalovaného však žalobkyní v průběhu řízení předloženy k důkazu nebyly a nelze jakkoliv dospět k závěru, že předchůdkyně žalobkyně skutečně údaje poskytnuté žalovaným jakkoliv ověřila.
9. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
10. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory na straně žalovaného, jako zejm. exekuční srážky ze mzdy a další dluhy. O to měla být činnost předchůdkyně žalobkyně při ověřování údajů o žalovaném pečlivější.
11. Již na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdkyně žalobkyně v postavení věřitele nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila jen s neověřenými neúplnými informacemi od žalovaného a se zjednodušujícím výpočtem rozdílu jeho příjmů a výdajů a na tomto základě úvěr žalovanému (10.000 Kč s povinností vrátit 18.186 Kč v měsíčních splátkách necelých 1.300 Kč) poskytla.
12. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
13. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).
14. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně, o němž není důvod pochybovat, že žalovaný dosud uhradil částku ve výši 4.599,99 Kč (žalovaný nakonec netvrdil, ani neprokázal zaplacení další částky). Vzhledem k tomu, že úvěr byl poskytnut ve výši 10.000 Kč, zbývá tak k úhradě 5.400,01 Kč. Uhrazená částka 4.599,99 Kč byla započtena právě na jistinu poskytnutého úvěru, neboť pokud žalovaný poskytoval dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené úvěrové smlouvy, je třeba je vztáhnout jen k nároku, který existuje (je platný), a nikoli na ty nároky, které neexistují (jsou neplatné).
15. V tomto rozsahu, tj. co do částky 5.400,01 Kč pak soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
16. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum odeslaného podle podacího archu dne 19. 12. 2018. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů od doručení výzvy (viz č. l. 12 spisu). Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do 30. 12. 2018 (žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona). Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
17. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.
18. K zaplacení přiznané částky byla žalované stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
19. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
20. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní dne datum a již zmiňovaným oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne datum adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když ve věci byla úspěšnější žalovaná, které však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.