Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 C 132/2022-64

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení

sídlem adresa

proti;

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

trvale bytem adresa žalovaného

o zaplacení částky 101 500 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 106 040,05 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 100 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 500 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 305,36 KČ od 3. 11. 2020 do 16. 2. 2022 a úrok 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 14 850,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 106 040,05 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 100 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 500 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 305,36 KČ od 3. 11. 2020 do 16. 2. 2022 a úrok 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 14 850,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 2. 2022 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 101 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 3. 11. 2020 uzavřena smlouva o úvěru číslo, na základě jíž žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluveným úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, avšak úvěr řádně a včas nesplácel, proto žalobkyně prohlásila úvěr dopisem ze dne 24. 5. 2021 za okamžitě splatný. Žalovaný tak nadále žalobkyni dluží částku ve výši 118 845,41 Kč, tvořenou dluhem na jistině ve výši 100 000 Kč, poplatky ve výši 1 500 Kč, smluvním úrokem zkapitalizovaným ke dni 16. 2. 2022 na částku 11 305,36 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 040,05 Kč a smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení z částky i od 17. 2. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 24. 10. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, výpisu z účtu, výzvy k úhradě, oznámení o zesplatnění úvěru, předžalobní upomínky včetně podacího archu, výpisu na čl. 31 – 34 spisu, výpisu na čl. 35 – 36 a zpracování žádosti na čl. 22 - 29.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Z žádosti o úvěru a smlouvy o úvěru číslo ze dne 3. 11. 2020 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvenými úroky 9,9 % p.a. a poplatky v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 1 921 Kč (poslední splátka bude ve výši 1 449,97 Kč) splatných vždy k 24. dni v měsíci, počínaje dnem 24. 12. 2020. Ze skutkových tvrzení žalobkyně soud zjistil, že tato vycházela při stanovení výše příjmů a výdajů žalovaného z dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na jeho účtu a stanovila výši příjmů na částku 13 851 Kč a výdajů na částku 11 318 Kč. Z oznámení o zesplatnění ze dne 26. 5. 2021 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru ke dni 24. 5. 2021, a vyzvala ji k úhradě celého dluhu ve výši 107 116,35 Kč do 2. 6. 2021. Z dodejky soud zjistil, že dopis byl odeslán žalovanému a uložen na poště ode dne 27. 5. 2021 do 14. 6. 2021. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Podle , (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.

13. Podle ust. a 2 věty první , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

14. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný čerpal částku v celkové výši 100 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalovaný sice měl u žalobkyně běžný účet, z nějž lze zjistit kreditní i debetní obraty na jeho účtu, avšak tyto blížeji nezkoumala. Není doložena pracovní smlouva žalovaného, není zřejmé, zda byl zaměstnán na dobu neurčitou či určitou, což je nepochybně důležitá skutečnost vzhledem k tomu, že smluvní vztah z úvěru měl trvat nejméně 8 let. Rovněž není nijak doložena výdajová stránka žalovaného. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k její životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě výpisu z účtu žalovaného. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z tohoto výpisu, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala podrobněji příjmy ani výdaje, zejm. náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně tedy nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci ZoSÚ ve spojení s  o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu ( ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

16. Soud proto posoudil právně vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení a žalovaného zavázal vydat žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovaným prokazatelně poskytnutou jistinou 100 000 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 0 Kč, což činí částku 100 000 Kč. Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 100 000 Kč jak částečně kapitalizované ve výši 6 040,05 Kč za období od 25. 5. 2021 do 16. 2. 2022, tak ode dne 17. 2. 2022 do zaplacení, když dle soudu zesplatňující dopis z 26. 4. 2021 lze brát i jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. tak, že soud zavázal žalovaného zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a další vedlejší ujednání smlouvy. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy aby žalovaný žalobkyni zaplatil částku 1 500 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 305,36 Kč od 3. 11. 2020 do 16. 2. 2022 a úrok 8,05 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za jeho neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu činí včetně příslušenství 81 % původně žalované částky, její neúspěch 19 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 62 %. Soud proto přiznal žalobkyni 62 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 23 952,40 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 4 060 Kč, odměna právní zástupkyně žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 5 180 Kč dle (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 300 Kč dle téže vyhlášky a 21% DPH. 62 % z částky 23 952,40 Kč činí 14 850,50 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).