Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 173/2021-62

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; název žalobkyně právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 10 702,88 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba o zaplacení částky 10 702,88 Kč spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně jdoucím z částky 8 902,88 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, dále zaplacení úroku z prodlení v částce 854 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucím z částky 8 902,88 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Žaloba o zaplacení částky 10 702,88 Kč spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně jdoucím z částky 8 902,88 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, dále zaplacení úroku z prodlení v částce 854 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucím z částky 8 902,88 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení se zamítá. II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 10 702,88 Kč spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně jdoucím z částky 8 902,88 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, dále zaplacení úroku z prodlení v částce 854 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 8 902,88 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení s odůvodněním, žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě níž se banka zavázala pro žalovaného zřídit a vést bankovní účet číslo bankovní účet, přičemž nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, přičemž banka se zároveň zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr na tomto běžném účtu„ anonymizováno“, který umožnil žalovanému přečerpat prostředky na běžném účtu až do výše sjednaného povoleného úvěrového limitu ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se při tom zavázal dodržet měsíční kreditní příjem a kreditní období na běžném účtu a nepřekročit povolený úvěrový limit. Žalovaný však tuto svou povinnost nesplnil zejména tím, že překročil sjednanou výší úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas a z toho důvodu právnická osoba využila svého práva a v souladu se smlouvou a podmínkami převedla dne datum aktuální výši nepovoleného přečerpání 8 902,88 Kč na nově zřízený úvěrový účet číslo bankovní účet a to za účelem jeho uhrazení žalovaným v pravidelných splátkách, což žalovanému písemně oznámila, včetně výše a počtu pravidelných splátek. Žalovaný však ani přesto svou povinnost nesplnil a dlužnou částku nezaplatil. právnická osoba svou pohledávku vzniklou z uvedeného důvodu poté popostoupila žalobkyni smlouvu o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalovaný žalobkyni však dosud ničeho neuhradil, ač byl k tomu ještě před podáním žaloby ještě vyzván.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému ve věci na den 31. srpna 2022 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto podle věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Soud podanou žalobu shledal nedůvodnou již v rovině tvrzení žalobkyně. Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba, se žalovaným uzavřela smlouvu o běžném účtu, přičemž se zavázala zároveň žalovanému poskytnout úvěr k tomuto účtu, tzv. kontokorent, a to až do výše 5 000 Kč. Je přitom zjevné, že se tudíž jednalo o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou vůbec platnosti žalobkyní tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, jestliže tvrdí, že na podkladě takto uzavřené smlouvy žalovanému byl poskytnut úvěr.

5. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného dále tvrdila, že čistý příjem žalovaného byl ve výši 11 355 Kč a žalovaný uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 20 000 Kč, přičemž při hodnocení úvěruschopnosti klienta (žalovaného) banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Dále bylo z interních zdrojů zjištěno, že vůči společnosti právnická osoba měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výši měsíčních splátek 3 671,38 Kč a z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient (žalovaný) měl v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíčních splátek 4 730 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení klienta banka žádosti klienta vyhověla a schválila revolvingový úvěr anonymizováno celkovou výší úvěrového rámce 5 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k závěru, že úvěryschopnost žalovaného byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout.

9. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Právní předchůdkyně žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného (zjištěním a ověřením jeho čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. , o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovaným jeho výdaje vysvětlit a doložit podrobněji (např. vyžadovat i nájemní smlouvu). Navíc, notabene, už v době poskytování úvěru jen závazky žalovaného vůči poskytovateli úvěru, tj. vůči společnosti právnická osoba byly ve výši 3 671,38 Kč a další závazky vůči dalším věřitelům s celkovou vysokou výši měsíčních splátek 4 730 Kč, tj. celkem závazky s celkovou měsíční výši splátek 8 401,38 Kč (sic!), což samo o sobě již v rovině těchto tvrzení žalobkyně při čistém měsíčním příjmu 11 355 Kč ho činilo neschopnými splácet jakékoliv další závazky. Není nad to zřejmé, z jakého důvodu při posuzování úvěruschopnosti vzala právní předchůdkyně žalobkyně v potaz příjem celé domácnosti, když závazek k plnění na sebe převzal pouze žalovaný. Příjem domácnosti lze zohlednit pouze do té míry, že příjmy dalších členů domácnosti, respektive jejich podíl na nákladech na chod domácnosti pouze snižují výdaje posuzované osoby. Žalobkyně však vůbec co se týče výdajové stránky jak u žalovaného, tak u celé jeho domácnosti netvrdila ničeho. Potom ovšem, pokud není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.

10. Za té situace proto žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně situaci žalovaného neposoudila správně, pokud jej vyhodila jako schopného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

11. Žalobkyní tvrzená smlouva uzavřená se žalovaným, na základě které žalobkyně vystavěla svůj žalobní požadavek, proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže pak žalobkyně také dále tvrdila, že na základě této úvěrové smlouvy její právní předchůdkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky v celkové výši 122 249,97 Kč a žalovaný jí již na tuto smlouvu uhradil celkem částku 123 200 Kč, pak je zřejmé, že tato pohledávka vzniklá z titulu bezdůvodného obohacení již zcela zanikla splněním, a neexistuje zde tudíž žádná pohledávka, která by vůbec žalobkyni její právní předchůdkyní mohla být postoupena, respektive nárok, kterým by jí jako důvodně uplatněný mohl být v tomto soudním řízení přiznán. Soud proto podanou žalobu zcela zamítl, přičemž za tohoto stavu věci, kdy soud při svém hodnocení vycházel pouze z tvrzení žalobkyně, neprováděl ani dokazování, neboť i kdyby žalobkyně tato svá tvrzení navrženými důkazy prokázala, věcný výsledek by nutně nemohl být jiný.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle s přihlédnutím k tomu, že v řízení plně úspěšnému žalovanému (který by tak dle výsledku řízení měl právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni) dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.