Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 215/2022-50
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; anonymizováno právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 9 749,71 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 749,71 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 533,96 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, úrok 29 % ročně z částky 533,96 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 27,72 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 749,71 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 533,96 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, úrok 29 % ročně z částky 533,96 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 27,72 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 6. 2022 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 9 749,71 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 31. 1. 2019 smlouvu o zápůjčce číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 12. 4. 2021. Žalovaný uhradil pouze 18 086 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 533,96 Kč a na poplatku za poskytnutí a správu úvěru 289,75 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, sankční poplatek 3 926 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 27,72 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 18. 3. 2022. Pohledávka byla ke dni 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a smlouvy o zápůjčce, výpočtu úroku z prodlení, výpočtu smluvní pokuty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, zákaznické karty, výpisu ze seznamu exekucí a rozhodnutí na čl. 28 – 29 a 30 – 33 spisu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o zápůjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 31. 1. 2019 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 18 086 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč (poslední ve výši 273 Kč). Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že žije s rodiči, je svobodný, ze zaměstnání má příjem 22 605 Kč a příjem domácnosti činí dalších 33 000 Kč, na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje činí 6 500 Kč. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 5. 2019 a 2 výplatní pásky. Tyto listiny však žalobkyní soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 18 086 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 28. 1. 2022 s účinky od 1. 2. 2022 mezi společností právnická osoba postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce předala žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si k posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného sice vyžádala dle záznamu v kartě zákazníka pracovní smlouvu a výplatní pásky, ale žádné další listiny od žalovaného vyžadovány nebyly, a ani tvrzené listiny údajně žalovaným předložené nebyly soudu doloženy, ač dle § 78 odst. 4 a 5 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel i jejich právní nástupce má povinnost uchovávat dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení u rodičů, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě, že tyto činí celkem 0 Kč měsíčně, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: číslo, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména anonymizována dvě slova na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o zápůjčce je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
7. Soud proto zkoumal, zda žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla předchůdkyní žalobkyně předána částka 10 000 Kč. Žalovaný dosud předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkově částku 18 086 Kč, tedy vrátil o 8 086 Kč více, tudíž už vůči žalobkyni, resp. její předchůdkyni ke dni rozhodnutí žádný dluh ani z titulu bezdůvodného obohacení nemá, a soud proto žalobu v plném rozsahu zamítnul.
8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož ve věci byl úspěšný žalovaný, neboť žaloba vůči němu byla v plném rozsahu zamítnuta, měl by právo na přiznání náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).