Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 106/2022-60
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 121 082 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 89 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 89 000 Kč od 22. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 32 082,45 Kč, úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 105 743 Kč od 30. 11. 2021 do 21. 4. 2022, úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 16 743 Kč od 22. 4. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 69,9 % ročně z částky 89 000 Kč od 30. 11. 2021 do 21. 12. 2021 ve výši 3 647,60 Kč, úroku 8,5 % ročně z částky 89 000 Kč od 22. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 11. 2021 dosáhne částky 228 420 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 471,50 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 89 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 89 000 Kč od 22. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 32 082,45 Kč, úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 105 743 Kč od 30. 11. 2021 do 21. 4. 2022, úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 16 743 Kč od 22. 4. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 69,9 % ročně z částky 89 000 Kč od 30. 11. 2021 do 21. 12. 2021 ve výši 3 647,60 Kč, úroku 8,5 % ročně z částky 89 000 Kč od 22. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 11. 2021 dosáhne částky 228 420 Kč, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 471,50 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 121 082 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 13. 8. 2021 uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 89 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 69,9 % ročně žalobkyni v 30 měsíčních splátkách po 6 345 Kč splatných vždy k 22. dni kalendářního měsíce. Předmětná smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomocí zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 28. 11. 2021. Do dne zesplatnění žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil žádnou částku. Žalobkyni tak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 104 345,38 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem tři splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 400 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, kterou žalobkyně požadovala za období od 30. 11. 2021 do 25. 4. 2022 ve výši 15 339,45 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 69,9 % ročně z dlužné původní jistiny úvěru 89 000 Kč, a to za období od 30. 11. 2021 do 21. 12. 2021 ve výši 3 647,60 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky odpovídající dlužné původní jistiny úvěru 89 000 Kč za období od 22. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 228 420 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.
4. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci sjednali dne 13. 8. 2021 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru číslo ve znění dodatku z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 89 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 69,90 % ročně (viz část A) smlouvy), v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 6 345 Kč O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 17. 8. 2021, doručeného dle dodejky žalovanému dne 21. 8. 2021. Z odstavce nadepsaného Náklady v případě opožděných plateb v předsmluvním formuláři vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaný s prodlením delším než 15 dnů. Žalovaný je v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z předsmluvního formuláře vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady (dále v případě prodlení delšího 90 dnů vzniká nárok pouze na úrok odpovídající výši repo sazby stanovené českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, zvýšený o 8 procentních bodů, v maximální souhrnné výši 120% celkové částky 190 350 Kč).
5. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr vyplacen dne 16. 8. 2021 na účet uvedený ve smlouvě.
6. Z "Předsmluvního formuláře" z téhož dne soud zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 97,26 % a celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činí 190 350 Kč.
7. Dopisy ze dne 22. 11. 2021 a 25. 10. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek, a dále žalovaného vyzvala k zaplacení smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalovanému oznámila v dopise ze dne 28. 11. 2021.
8. Dle karty klienta žalovaný na úvěr neuhradil žádnou částku a zbývá doplatit 152 109,28 Kč ke dni 25. 4. 2022.
9. Předžalobní výzvou ze dne 6. 4. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu okamžitě, nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, a dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.
10. Dle hodnocení klienta ze dne 13. 8. 2021, doloženého potvrzením o příjmu ze dne 13. 8. 2021 a detailem úhrady ze dne 20. 7. 2021 činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za posledních 12 měsíců před uzavřením smlouvy částku 15 728 Kč.
11. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta ze dne 13. 8. 2021 uvedeny částkou 3 860 Kč s poznámkou "životní minimum," a výdaje na bydlení (nájemné a inkaso) částkou 2 603 Kč (ve formuláři je zaškrtnut údaj o tom, že žalovaný měl mít vlastní bydlení, ale tento údaj není nijak doložen). Uvedené výdaje nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje ve formuláři zmíněny nebyly.
12. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Ve výpisu NRKI bylo uvedeno dosažené skóre žalovaného a příznakem byl hodnocen žalovaný jako klient méně rizikový.
13. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
14. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
15. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
16. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu do příslušného pole v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl po provedené registraci na základě přiděleného hesla přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
17. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
18. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
19. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
20. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
21. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
22. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
23. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
24. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty vyjma potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu. Pokud jde o výdaje žalovaného, zejména pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které nepochybně musel také hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nijak si neověřila tvrzení žalovaného, že má vlastní bydlení (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní).
25. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
26. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
27. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 89 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Žalovaný neuhradil žádnou částku a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 89 000 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 6. 4. 2021, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byl povinen dlužnou částku uhradit do 21. 4. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 4. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 22. 4. 2022, tj. ve výši 8,5 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 22. 4. 2022, tj. 11,75 % ročně. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 082,45 Kč, úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 105 743 Kč od 30. 11. 2021 do 21. 4. 2022, úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 16 743 Kč od 22. 4. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 69,9 % ročně z částky 89 000 Kč od 30. 11. 2021 do 21. 12. 2021 ve výši 3 647,60 Kč, úroku 8,5 % ročně z částky 89 000 Kč od 22. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 11. 2021 dosáhne částky 228 420 Kč, soud žalobu zamítl.
1. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 91 487 Kč (67 %) a neúspěch celkem v částce 44 713 Kč (33 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalovaného, tedy celkem v rozsahu 34 % Náklady žalobkyně v částce 32 976,46 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 055 Kč a nákladů zastoupení advokátkou. Advokátce náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 121 082 Kč sestávající z částky 5 980 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. Dále jí náleží tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. V souvislosti s cestou k jednání realizovanou dne 18. 8. 2022 advokátce náleží dle § 13 a.t. náhrada cestovních výdajů ve výši 1 009,14 Kč za 144 ujetých km (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 116/2022 Sb. při průměrné spotřebě pro kombinovaný provoz 4,9 l /100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 116/2022 Sb.). Vedle toho jí též náleží náhrada za ztrátu času promeškaného cestou k jednání v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 30 798,46 Kč, z toho 34 % činí 10 471,50 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.