Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 250/2022-58
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 4 602,62 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11, 75 % ročně z částky 2 200 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 2 402,62 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 602,62 Kč od 17. 9. 2020 do 27. 1. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 402,62 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11, 75 % ročně z částky 2 200 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 2 402,62 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 602,62 Kč od 17. 9. 2020 do 27. 1. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 402,62 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 8. 8. 2022 domáhala
po žalovaném zaplacení částky 4 602,62 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021 uzavřené mezi společností právnická osoba jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému dne 17. 8. 2020 úvěr ve výši 2 200 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději do 16. 9. 2020, žalovaný však úvěr nevrátil. Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím webových stránek webová adresa, na kterých se žalovaný zaregistroval a odsouhlasil znění úvěrové smlouvy. Žalovanému byla částka 2 200 Kč zaslána na jeho bankovní účet dne 17. 8. 2020. Žalovaný ničeho neuhradil ani k výzvě žalobkyně ze dne 20. 1. 2022.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval
a po celou dobu řízení zůstal vůči soudu nečinný. Žalovaný se k jednání soudu dne 14. 10. 2022 bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (PZ žalobkyně omluven).
3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
4. Soud provedl předložené listinné důkazy a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena původním věřitelem na žalobkyni. Žalovanému byla dne 17. 8. 2020 od právního předchůdce žalobkyně zaslána na jeho bankovní účet částka 2 200 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 20. 1. 2022 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k zaplacení žalované částky do tří dnů. Výzva byla žalovanému odeslána dne 20. 1. 2022.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17. 8. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky v souhrnné výši
2 200 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta,
v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27Co221 /2019. Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu,
že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně
a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů,
na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod.
Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout
i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
12. Uzavření smlouvy nepředcházelo jakékoli zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala příjmovou ani výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.
13. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr
o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl dostát svým závazkům vůči žalobkyni. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.
14. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení mu poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. 29 Odo 52/2002 , nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ). Tím, že dojde
k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
15. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 2 200 Kč a žalovaný z této částky ničeho nevrátil. Žalovaný proto žalobkyni
z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 2 200 Kč.
16. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky
z prodlení od 17. 9. 2020, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od
1. 4. 2020. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému v předžalobní výzvě
ze dne 20. 1. 2022, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne 20. 1. 2022. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 24. 1. 2022, pročež první den prodlení nastal 28. 1. 2022 (žalovaný měl dluh uhradit do tří dnů). Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku
z prodlení z částky 4 602,62 Kč od 17. 9. 2020 do 27. 1. 2022 a z částky 2 402,62 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení.
17. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 2 402,62 Kč není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.
18. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.