Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
25 C 142/2022-19
Okresní soud Plzeň-jih rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Markem Poláčkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 11 050 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 22. 2. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 22. 2. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 050 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 30. 1. 2020 mezi žalobkyní a žalovaným.
2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě svůj dluh vůči žalobkyni uznal a uvedl, že v současné době nemá finanční prostředky na uhrazení celé dlužné částky, a to i vzhledem k tomu, že jeho manželka přišla o zaměstnání, což podpořil doloženou výpovědí manželky. Žalovaný se uhrazení dluhu nevyhýbal, jen požádal o splátkový kalendář.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 30. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku na účet č. bankovní účet ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto zápůjčku vrátit. Zápůjčka měla být žalobkyni splacena do 21. 2. 2020. Žalovaný však neplnil své povinnosti řádně, když na uvedenou pohledávku žalobkyně uhradil pouze částku 9 700 Kč. Žalobkyně též požadovala po žalovaném částku 5 000 Kč (na místo původní částky 8 770 Kč, která byla ponížena) představující smluvní pokutu a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením ve výši 2 500 Kč.
5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na základě uzavřené smlouvy do dnešního dne uhradil částku 9 700 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporoval, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou.
6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
7. Soud se dále zabýval samotnou platností uzavřené smlouvy o zápůjčce. Ze smlouvy o zápůjčce vyplynulo, že žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky webová adresa, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Žalovaný zaškrtl řádek s textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Tím žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobkyně. Smlouva o zápůjčce však byla podepsána pouze PIN kódem, které žalobkyně zasílá na uvedené telefonní číslo. Žalobkyně ve své žalobě tvrdila, že se tak jedná o elektronický podpis, s čímž se však soud nemůže ztotožnit, neboť nesplňuje požadavky uvedené v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. S ohledem na tuto skutečnost nelze na smlouvu o zápůjčce hledět jako na řádně uzavřenou, neboť ji žalovaný řádně dle stanovených norem nepodepsala a smlouva je tak neplatná.
8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o zápůjčce z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.
9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v lednu 2020, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 8,20 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba 10 558 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního než-li jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné.
10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) je předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřená dne 30. 1. 2020 mezi žalobkyní a žalovaným je i z tohoto hlediska neplatná jako celek.
11. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou, uložil žalovanému, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši 300 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalovaného (a o které byla žalobkyně ochuzena). Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z této částky od 22. 2. 2020 (den následující po splatnosti zápůjčky) do zaplacení v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o zápujčce. Závěrem soud pro úplnost dodává, že si je vědom uznání dluhu žalovaným, avšak v tomto případě vzhledem k výše uvedeným okolnostem nebylo absolutně namístě rozhodovat rozsudkem pro uznání. Rovněž splátkový kalendář nebyl žalovanému stanoven vzhledem k výši částky, která má být žalobkyni žalovaným uhrazena.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím dobrovolně splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce a pověření zvoleného soudního exekutora jejím výkonem.