Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
48 C 98/2022-35
Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem JUDr. Danielem Nevečeřalem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o částka s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení
částky částka
s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do datum,
s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce částka a
s úrokem v částce částka a dále pak
částky částka a
částky částka, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
částku částka
s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce [částka] a s úrokem v částce [částka] a dále pak částky [částka] a částky [částka], zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši částka, smluvní úrok částka, poplatek za poskytnutí úvěru částka, náklady vyhodnocení úvěru částka, inkasní poplatek částka, smluvní úrok částka a náklady vymáhání ve výši částka, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené smlouvy o úvěru číslo ze dne datum mezi právnická osoba, a žalovaným, jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši částka, který žalovaný řádně a včas neuhradil ve stanovených splátkách do datum. Žalovaný uhradil pouze částka. Úvěruschopnost byla řádně posouzena.
3. V rámci žalobních tvrzení bylo dále uvedeno, že žalovaná pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalující straně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. V části týkající se postoupení pohledávky soud vycházel z § 1879 o. z., který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
4. Žalovaný se nevyjádřil ve věci samé a k jednání se nedostavil.
5. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky.
6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu týkající se úvěru, který odpovídá žalobním tvrzením v části poskytnutí úvěru. Co se týče posuzování úvěruschopnosti, tak bylo doloženo, že byly ověřeny příjmy žalovaného, avšak výdaje žalovaného nijak nebyly ověřeny. Nadto z předložených výplatních pásek vyplývá, že vůči žalovanému byla v době poskytnutí exekuce vedena exekuce, která není ani dosud uhrazena. Není tvrzeno a ani prokázáno, že byl žalovaný ověřován ve veřejně dostupných databázích, co se týče exekucí, insolvence. Žalovaný uhradil částka. Dne datum bylo žalovanému odesláno oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení. Dle § 573 o.z. byla zásilka žalovanému doručena dne datum, deset dnů tak uplynulo datum.
7. Podle § 1 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. V rámci právního posouzení prodlení soud vycházel z § 1968 o. z., který stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
15. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy o zápůjčce.
16. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
17. příjmení závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne datum ve věci C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.
18. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne datum sp. zn. III ÚS 4129/18 , v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
19. Na otázku zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve věci C číslo (anonymizováno právnická osoba proti anonymizováno), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 číslo musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
20. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost žalovaného nebyla předchůdkyní žalobkyně řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovaného, kdy zjevně nebylo nijak reagováno na skutečnost, že předchůdkyně žalobkyně musela vědět z výplatní pásky, že vůči žalovanému je vedena exekuce, tedy je zjevné, že žalovaný není schopen řádně hradit své závazky. Nelze ani přehlédnout nepřiměřeně nízké náklady na bydlení tvrzené žalovaným ve výši částka, aniž byla jakkoli vysvětlena jejich výše či byla ověřena.
21. Jelikož soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované strany neplatná, zaobíral se dále tím, zda byla jistina vyplacena žalované straně a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na žalované straně. Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení o poskytnutí jistiny částka, ale samotnou žalobkyní bylo také tvrzeno, že bylo žalovaným uhrazeno částka, žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši částka. Do prodlení se žalovaný dostal nejdříve dne datum na základě výzvy k úhradě obsažené v oznámení o postoupení. Soud proto přiznal žalobkyni i právo na úroky z prodlení z přiznané jistiny od datum. Zbylé nároky soud zamítl, neboť plynou z neplatné úvěrové smlouvy.
22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, jako převážně úspěšnému, žádné pro pasivitu nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.