Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

72 C 121/2021-61

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci

žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení jméno.

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 18 272 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 10.333,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky ve výši 10.333,44 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 7.940,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky ve výši 7.940,56 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky ve výši 18.272 Kč od 15. 8. 2018 do 3. 3. 2020, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 10.333,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky ve výši 10.333,44 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 7.940,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky ve výši 7.940,56 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky ve výši 18.272 Kč od 15. 8. 2018 do 3. 3. 2020, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 18.272 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobce jako původním věřitelem (společností právnická osoba, IČO) a žalovaným byla dne 14. 6. 2017 uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které předchůdce žalobce v pozici původního věřitele poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč v podobě bezúčelového hotovostního spotřebitelského úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnutý úvěr spolu s částkou odpovídající kapitalizovanému úroku, poplatku za vyhodnocení úvěru, poplatku za sjednání úvěru spolu s inkasním poplatkem, tj. částku v celkové výši 27.272 Kč, a to prostřednictvím jednotlivých čtrnácti měsíčních splátek, přičemž poslední splátka byla splatná ke dni 14. 8. 2018. Žalobce dále uvedl, že předmětnou pohledávku za žalovaným nabyl na základě smlouvy ze dne 11. 12. 2019 o postoupení pohledávky, kterou uzavřel se společností právnická osoba, IČO, coby původním věřitelem.

2. V souladu s ustanovením , , (dále jen „ ”) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení souhlasili.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 14. 6. 2017 uzavřel právní předchůdce žalobce (společnost právnická osoba, IČO) a žalovaný smlouvu o úvěru číslo na základě které se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč, které byly žalovanému téhož dne poskytnuty, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnuté peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč spolu s úroky a poplatky za správu úvěru a hotovostní výběr splátek prostřednictvím jednotlivých čtrnácti měsíčních splátek po 1.948 Kč, přičemž takto se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku v celkové výši 27.272 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce ode dne podpisu smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky.

5. Pokud se jedná o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobce soudu předložil jednotlivé y v podobě výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku, přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2016, a to spolu s průkazem totožnosti žalovaného.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 uzavřené mezi žalobcem, společností právnická osoba, IČO coby postupitelem a žalobcem coby postupníkem, byla takto na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2020.

7. Právní poměr mezi stranami se dále řídí mimo jiné také ustanoveními , o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

9. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Dle neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Dle soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Dle kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 obsažené v  a , o spotřebitelském úvěru, by mohl (zejména s přihlédnutím k formulaci ) nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by soud zkoumal pouze k námitce spotřebitele.

17. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze opomenout jejich účel a smysl, a je v něm třeba spatřovat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Zákon číslo 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, přitom vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je vyvažováno uvedenou právní úpravou směřující k ochraně slabší strany. Při výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomické zázemí, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr získat, takže svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jako profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování neumožňuje, relativní by se stala i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, by ochrana spotřebitele touto úpravou stanovená pouze iluzorní.

18. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce, kdy v tomto směru lze mimo jiné odkázat např. také na důvodovou zprávu k  , v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v  zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jako důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle provázené povinností žalovaného toto obohacení vydat. Výše bezdůvodného obohacení je pak dána částkou, která takto byla žalovanému poskytnuta, neboť žalovaný v řízení nerozporoval tvrzení žalobce, že za účelem vzniklého dluhu neuhradil ničeho.

19. Na podkladě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že s ohledem na ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je třeba posoudit plnění, které bylo ze strany právního předchůdce žalobce poskytnuto žalovanému dle pravidel o bezdůvodném obohacení, když zákonem stanovenou neplatnost právního jednání, jako důsledek porušení uvedené povinnosti věřitele, je v návaznosti na ustanovení třeba považovat za neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinností poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je přitom povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu z úřední povinnosti, přičemž v projednávaném případě dospěl k závěru, že povinnosti stanovené věřiteli zákonem o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy, věřitel nedostál, jestliže se poměry žalovaného v pozici spotřebitele, za situace kdy mezi smluvními stranami byla nepochybně uzavřena smlouva mající charakter smlouvy spotřebitelské, nezabýval. Věřitel přitom poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. ze dne 25. 7. 2018).

20. Žalobci tak byla přiznána částka v celkové výši 10.333,44 Kč odpovídající žalovanému poskytnutému plnění ve vztahu, ke kterému se bezdůvodně na úkor žalobce obohatil ve smyslu , 2 s ohledem na povinnost vrátit plnění získané z neplatného právního důvodu. Soud tak dospěl ve vztahu k žalobcem požadované částce v uvedené výši, která byla žalovanému poskytnuta, k závěru, že žaloba je v daném rozsahu důvodná. Žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky dosud nevrátil, ani skutečnosti tvrzené žalobcem v řízení nerozporoval, netvrdil, že by na svůj dluh čehokoliv uhradil, když zůstal v řízení zcela nečinný a na svou obranu ničeho neuvedl. Pohledávka byla postoupena na žalobce, který je tak ve věci aktivně legitimován. Vedle jistiny má žalobce právo na úhradu úroků z prodlení dle ustanovení ve výši odpovídající

21. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě zčásti vyhověl a bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci soud stanovil v souladu s 

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř, podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jde-li o posouzení míry úspěchu ve sporu, soud přitom v daném případě mimo jiné zohlednil závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. , dle něhož je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci ( ) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Ve věci tak soud dospěl k závěru o převážném úspěchu žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí nebo exekucí.