Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
33 C 338/2022-70
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 2 389 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 255 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 134 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 25,38 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 389 Kč za dobu od datum do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 255 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Zamítá se žaloba v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 134 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 25,38 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 389 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení v době vydání rozsudku bylo peněžité plnění nepřevyšující na jistině 10 000 Kč, proto proti vydanému rozsudku není odvolání přípustné a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. se v odůvodnění uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
2. Předmětem řízení zaplacení částky 2 389 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 25,38 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 389 Kč za dobu od datum do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovaným dne datum úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit i se sjednanými poplatky ve splátkách. Žalovaný porušil svou povinnost splácet úvěr řádně a včas. Žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to i právním zástupcem žalobkyně, avšak dluh neuhradil. Žalobkyně se konkrétně domáhala neuhrazené jistiny ve výši 1 648 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 165 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 49 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 128 Kč, což dohromady činilo celkem 2 389 Kč, a dále zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 25,38 Kč žalobkyně vypočetla ze zákonné sazby za období od datum do datum.
3. Soud ještě před ústním jednáním písemně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 7. 10. 2022, č. j. 33 C 338/2022-50, aby doplnila svá tvrzení a uvedla mimo jiné, jakým konkrétním způsobem identifikovala při uzavírání tvrzené smlouvy o úvěru žalovaného, na základě čeho lze usuzovat, že právě žalovaný projevil vůli tvrzenou smlouvu o úvěru uzavřít a jak konkrétně a na základě jakých konkrétních informací a dokladů posuzovala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a z čeho vyplynulo, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Zároveň ji upozornil, že pokud svá tvrzení nedoplní či nenavrhne důkazy potřebné pro prokázání svých tvrzení, vystavuje se nebezpečí, že bude ve sporu zcela či zčásti neúspěšná. Žalobkyně svá tvrzení a důkazní návrhy doplnila písemně, k ústnímu jednání soudu se však nedostavila. jméno se tedy vystavila nebezpečí, že tvrzení a navrhované důkazy dle doplnění žaloby nemusejí postačovat pro prokázání její skutkové verze a vzhledem k neúčasti na jednání se jí nedostane (fakticky dalšího) poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.
4. Žalobkyně v doplnění žaloby učiněném na výzvu soudu, mimo obecné právní argumentace, tvrdila, že v rámci kontroly bonity klienta ověřuje schopnost klienta hradit další závazky a nezbytné životní výdaje a dále že kontroluje klienta v externích registrech (příjmení a NRKI). Konkrétně u žalovaného provedla lustraci v registrech příjmení, NRKI, příjmení a ISIR, a to bez negativních výsledků. V ostatním byla tvrzení žalobkyně k prověřování úvěruschopnosti zcela obecná, nijak se nezabývající předmětným úvěrovým případem. K otázce identifikace žalovaného žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, přičemž žalovaný předložil kopii občanského průkazu. Uvedla, že žalovanému zaslala prostřednictvím SMS potvrzovací číselný kód na telefonní číslo + tel. číslo 030.
5. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se ani on nedostavil.
6. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým závěrům.
7. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele je v ochraně spotřebitele proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod.
8. Soud k této otázce provedl důkazy navržené žalobkyní. Z nich vyplynulo, že žalobkyně neprovedla verifikaci klienta ani verifikaci zaměstnavatele a že klient (tj. zřejmě žalovaný) nedokládal dokumenty k posouzení (zjištěno z listiny žalobkyně označené jako potvrzení o provedení ověření bonity klienta). O výši příjmů či výdajů žalovaného žalobkyně nepředložila žádný doklad. Nic jiného konkrétního žalobkyně k prokázání splnění své povinnosti nepředložila, zejména tedy nijak neprokázala, že by se reálně zabývala skutečnými příjmy a výdaji žalovaného a jejich posuzováním namísto pouhého formálního postupu.
9. Již z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením se podává, jak je uvedeno níže, závěr o neplatnosti předmětné smlouvy, i kdyby byla následně skutečně uzavřena. Soud se nicméně zabýval i tím, zda žalobkyně sjednala se žalovaným tvrzenou smlouvu o úvěru právě v tom znění, které tvrdila. Důkazy předložené žalobkyní v tomto směru byly nedostatečné, neboť žalovaný sice byl v listině označené jako formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (kterou soud provedl k důkazu) uveden svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že skutečně projevil vůli právě zde obsaženou smlouvu o úvěru uzavřít. Listina obsahuje na místě podpisu žalovaného pouze uvedené číslo ovšem z ničeho neplyne, že tímto číslem disponoval právě a pouze žalovaný a že přítomnost tohoto čísla v textu dokládá, že žalovaný projevil svou vůli právě tuto smlouvu sjednat. Soud dále provedl důkaz fotografiemi občanského průkazu žalovaného, nicméně ty dokládají podle zhodnocení soudu nanejvýš to, že žalobkyně byla se žalovaným v nějakém styku, avšak nedokládají, že žalovaný projevil vůli uzavřít se žalobkyní konkrétní smlouvu o úvěru právě v tom znění, které žalobkyně předložila. Pokud šlo o tvrzené zaslání číselného kódu prostřednictvím SMS zprávy žalovanému, soud nepovažuje za prokázané, že byl zaslán. Jediný důkaz k tomu žalobkyní předložený byl snímek z jejího vlastního informačního systému, jehož obsah ovšem mohl být zcela libovolný. Nadto, i kdyby žalobkyně tento kód žalovanému skutečně zaslala, neprokazovalo by to, že jej následně do textu smlouvy doplnil o své vůli žalovaný.
10. Pokud šlo o prokazování, že telefonní číslo + tel. číslo 030 užil pro uzavření smlouvy žalovaný, žalobkyně k tomu navrhla provedení důkazu dotazem na„ příslušného poskytovatele služeb elektronických komunikací“, a to konkrétně„ právnická osoba, T-Mobile a Vodafone“. S ohledem na výše uvedené soud shledal tento důkaz nadbytečným, a proto navrhovaný dotaz nečinil, neboť i kdyby uvedené telefonní číslo skutečně užíval žalovaný, neměnilo by to nic na tom, že žalobkyně neprokázala, že pouze žalovaný disponoval kódem číslo a že jej do textu doplnil o své vůli právě on.
11. Soud proto dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobou tvrzená smlouva o úvěru byla se žalovaným uzavřena.
12. Soud naopak považoval za prokázané, že žalobkyně zaplatila částku ve výši 5 000 Kč na účet č. bankovní účet (zjištěno z bankovního výpisu), přičemž majitelem uvedeného účtu byl žalovaný (zjištěno ze sdělení příjmení příjmení příjmení Republic and právnická osoba). Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 3 745 Kč (zjištěno z listiny označené jako výpis čerpání, splátek a úhrad předložené samotnou žalobkyní).
13. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení před podáním žaloby (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne datum a podacího archu k ní).
14. Z dalších provedených důkazů (listina označená jako opis výpisu proplacení smlouvy, sazebník, výpis z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně, úvěrová zpráva) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.
15. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.
16. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný žalobkyni zaplatil 3 745 Kč. Žalobkyně však neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a že by si opatřila přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit; dále neprokázala, že právě se žalovaným sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru v předloženém znění.
17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
18. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
19. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalovaného. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobkyně měla dostatečné podklady, aby provedla profesionální posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.
20. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
21. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru ve znění předcházejícím novelizaci zákonem č. 96/2022 Sb.). Ve svém usnesení ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.
22. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že byť žalovaný neplatnost předmětné smlouvy nenamítl, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.
23. Nadto i kdyby žalobkyně prokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumala, pak by stejně soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že tvrzená smlouva v předloženém znění byla stranami takto skutečně ujednána. I toto posouzení by tedy vedlo k závěru, že platná smlouva chybí.
24. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaný od žalobkyně přijal částku 5 000 Kč a žalobkyni zaplatil pouze 3 745 Kč, rozdíl obou částek, tedy 1 255 Kč, je proto povinen žalobkyni vrátit (zaplatit).
25. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru (shodně viz též důvodovou zprávu k tomuto zákonnému ustanovení).
26. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (přesněji řečeno lhůtě) má žalovaný poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslo). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění podle neplatné smlouvy), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaný dobrovolně neplnil, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřil a sám neuvedl žádné argumenty, do kdy je schopen poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.
27. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 1 255 Kč ve lhůtě určené podle výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení.
28. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalovanému nevznikla povinnost hradit úrok či jakékoli poplatky, náklady nebo smluvní pokuty v souvislosti s úvěrem, neboť se k tomu platně nezavázal. Žalovaný se rovněž neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu zamítl v rozsahu všech těchto nároků převyšujících samotnou nevrácenou jistinu poskytnuté částky.
29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že účastníci měli přibližně stejný procesní úspěch a neúspěch, rozhodl soud tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna, lze se splnění domáhat prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.