Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 179/2022-45
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 96 319 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 50 000Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 248,96Kč od datum do datum, spolu se zákonným úrokem ve výši 8,25% ročně z částky 50 000Kč od datum do zaplacení,
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části ve výši 46 319 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 876,39Kč od datum do datum a spolu s úrokem ve výši 19% ročně z částky 50 000Kč
od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 134 Kč, která odpovídá 3,8 % celkových nákladů, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 50 000Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 248,96Kč od [datum] do [datum], spolu se zákonným úrokem ve výši 8,25% ročně z částky 50 000Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části ve výši 46 319 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 876,39Kč od [datum] do [datum] a spolu s úrokem ve výši 19% ročně z částky 50 000Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 134 Kč, která odpovídá 3,8 % celkových nákladů, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala vůči žalovanému zaplacení 96 319 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění svého návrhu zejména uvedla, že žalovaný a obchodní společnost právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřeli dne
datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému bezhotovostním převodem prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou jistinu vrátit spolu s úroky za dobu úvěru ve výši 54 976 Kč a s úhradou za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč, to vše v 36 měsíčních splátkách po 3 416 Kč počínaje dnem datum, nejpozději dne datum. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni datum dluh zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho okamžité úhradě. Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaná výše dlužné částky činí na jistině 50 000 Kč a na dlužných úhradách za služby 46 319 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně nárokuje zaplacení úroku a úroku z prodlení z části v běžící a z části v kapitalizované výši patrné z výroku tohoto rozsudku.
2. Žalovaný se ve věci ani přes výzvu soudu nevyjádřil.
3. Na základě provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:
4. Žalovaný a společnost právnická osoba uzavřeli dne datum smlouvu
o spotřebitelském úvěru číslo v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit vedle jistiny rovněž úrok ve výši 56,71 % ročně v celkové výši 54 976 Kč a administrativní poplatek ve výši 18 000 Kč, tj. celkem 122 976 Kč v 36 měsíčních splátkách po 3 416 Kč RPSN bylo sjednáno ve výši 101,01 %. Žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl, že je svobodný, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je učňovské, pracuje ve společnosti právnická osoba, výdaje na bydlení má ve výši 4 000 Kč, ostatní a osobní výdaje ve výši 7 000 Kč, jeho měsíční příjmy činí 25 000 Kč a výše jiných splátek činí 2 900 Kč /viz smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne datum na č. l. 12-14 spisu a karta zákazníka na č. l. 7 spisu/. Žalobkyně dne datum převedla částku 50 000 Kč na účet
č. bankovní účet, který žalovaný uvedl pro tyto účely ve smlouvě o úvěru /viz výpis z účtu na
č. l. 15 spisu/. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni datum zesplatnila /viz oznámení o zesplatnění ze dne datum na č. l. 21 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum /viz smlouvu o postoupení pohledávek ze dne datum evidovaná elektronicky v systému příjmení, jmenný seznam na č. l. 27 spisu a oznámení o postoupení + informace + podací lístky na č. l. 16-17 spisu/. Žalovaný byl k uhrazení dluhu vyzván naposledy předžalobní výzvou ze dne datum /viz výzva k plnění na
č. l. 10-11 spisu a podací lístek na č. l. 18 spisu/.
5. Na základě provedeného dokazování učinil soud o skutkovém stavu následující závěr: právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s úroky za dobu úvěru ve výši 54 976 Kč a s úhradou za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč, to vše v 36 měsíčních splátkách po 3 416 Kč. Neboť žalovaný nehradil splátky řádně a včas právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni datum zesplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy
o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele,
a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí
i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám
13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 50 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, v nichž by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny ve výši 50 000 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně v řízení ani dostatečně netvrdila a neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, žalobkyně uvedla ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jen velmi obecná tvrzení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří, např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně žalobkyně v této souvislosti neověřila příjmy ani výdaje žalovaného. Byť žalobkyně tvrdila, že měla před uzavřením smlouvy k dispozici výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu žalovaného, tak tyto ve spise založeny nejsou. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí, a to na základě informací získaných od žalovaného, přičemž vycházela z prohlášení žalovaného, že je schopen posoudit, zda smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, kdy právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se však neměla spokojit s tvrzením žalovaného, ale měla se zabývat skutečnými konkrétními výdaji žalovaného a tyto ověřit, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet. Tvrzení žalobkyně o posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí žalobkyně neprokázala. Porušení této povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru způsobuje neplatnost smlouvy a dodržení soud zkoumá z úřední povinnosti. V případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně (nikoliv pouze relativně) neplatnou, neboť se jedná o jednání zjevně narušující veřejný pořádek.
14. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86
a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, že změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech
a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na webová adresa). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
15. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje,
ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
16. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou
a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod
41. citovaného rozhodnutí).
17. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97).
18. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 50 000 Kč, z čehož jí žalovaný nevrátil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni vydat. Soud proto vyhověl žalobě co do částky 50 000 Kč. Vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti dané smlouvy, je pak neplatné i ujednání o splatnosti dluhu. V takovém případě je pak dle § 1958 odst. 2 o. z. dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k vrácení dluhu oznámením o zesplatnění spotřebitelského úvěru a výzvou k úhradě dluhu ze dne datum, podle které měl žalovaný dluh uhradit do 10 dnů od doručení výzvy. Nezaplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení ve výši, která je v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ve zbytku uplatněného nároku na úrok z prodlení žalobu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).
19. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru proto soud ve zbytku, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 46 319 Kč, žalobu zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem 96 319 Kč s příslušenstvím. V konečném rozhodnutí jí byla přisouzena částka
50 000 Kč s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu (48,1%) od úspěchu (51,9%), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 3,8 %. V případě 100% úspěchu žalobkyně náklady tvoří 29 829,43 Kč sestávající ze soudního poplatku ve výši 3 853 Kč, odměny za 4 úkony právní služby dle ustanovení § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“) z tarifní hodnoty 96 319 Kč sestávající z částky 4 980 Kč za každý úkon právní služby ve věci (příprava a převzetí věci, návrh ve věci samé, výzva k plnění, účast na jednání dne datum), náhrady hotových výdajů za 4 úkony právní služby § 13 odst. 1, 4 a. t. po 100 Kč, cestovného dle § 13 odst. 5 a. t. za cestu k soudu a zpět dne datum při ujetí celkem 84 km dle údajů vyplývajících z technického průkazu (průměrná spotřeba 7,7/5,2/6,1 l číslo km), náhradě za pohonné hmoty ve výši 47,10 Kč a náhradě za opotřebení vozidla ve výši 4,7 Kč/km, představující 1/3 cestovních výdajů, tj ve výši 215,12 Kč dle vyhlášky
č. 116/2022 Sb., náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. za 4 půlhodin po 100 Kč, a to za čas strávený na cestě k soudu a zpět dne datum ve výši 133 Kč představující 1/3 promeškaného času a 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4 508,32 Kč. Přiznaná část náhrady nákladů řízení ve výši 3,8 % tak činí po zaokrouhlení na celé koruny 1 134 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství tzv. formulářových žalob žalobkyně v databázi soudu ISAS.
21. Lhůty k plnění ve výrocích I. a III. byly určeny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.