Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 201/2022-52
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci
žalobce: osobní údaje žalobce
se sídlem adresa,
zastoupeného advokátem Mgr. jméno příjmení,
se sídlem adresa,
proti
žalované: osobní údaje žalované
trvale bytem adresa žalované,
o zaplacení 35 215 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba o zaplacení 35 215 Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení 35 215 Kč s příslušenstvím se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit 35 215 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 368,50 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 6 874,02 Kč od 18.3.2022 až do zaplacení a úrokem ze stejné částky ve výši 29 % ročně od 18.3.2022 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 25.1.2017, kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO. Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalované v hotovosti 45 000 Kč, které se zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 1 390 Kč spolu se smluvním úrokem a poplatky ve výši 38 375 Kč. Žalovaná své platební povinnost řádně neplnila, uhradila v souvislosti s předmětnou smlouvou pouze 72 460 Kč. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny ve výši 6 874,02 Kč, dlužných poplatků ve výši 4 040,98 Kč, sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, která je požadována ve výši 22 500 Kč a sjednaného sankčního poplatku ve výši 1 800 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 28.1.2022. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno, byla rovněž upomenuta k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Dále žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr. Takto vycházel mj. z informací získaných z registru NRKI, prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb (SOLUS), insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres, interních registrů atd. Dále rovněž komplexně vyhodnotil celkovou finanční situaci žalované, kdy konfrontoval jí doložené skutečnosti s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty dle ekonomických modelů. Následně po důkladné analýze veškerých informací dospěl k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet.
2. Při jednání soudu dne 11.10.2022 žalobce písemně doplnil žalobní tvrzení. Nejprve zevrubným způsobem i s odkazem na judikaturu a tuzemskou i evropskou právní úpravu s tím, že nikde nejsou stanoveny konkrétní a přesné postupy, která musí poskytovatel spotřebitelských úvěrů v rámci zkoumání úvěruschopnosti vykonat, poskytovatelům je ponechán velmi široký prostor pro povahu i rozsah takové činnosti. Dále žalobce uvedl, že si je jeho právní předchůdce své povinnosti zkoumat schopnosti klientů splácet úvěr vědom, tuto beze zbytku naplňuje, přičemž kusá zákonná úprava se detailně otiskuje v řadě vnitřních předpisů právního předchůdce žalobce. Stalo se tak i v tomto konkrétním případu, kdy žalobce prověřil osobu žalovaného v bankovním registru BRKI, nebankovním registru NRKI a SOLUS, v interní databázi žalobce, insolvenčním rejstříku a registru exekucí, z čehož vyplynulo, že žalovaná nemá v registrech negativní záznamy, resp. není v její věci vedena insolvence či exekuce. Co se týče příjmů žalované, tak právní předchůdce žalobce vycházel z demografických a behaviorálních dat, zároveň pak z potvrzení předloženého žalovanou, z nějž vyplynulo, že tato pobírá 10 891 Kč čistého měsíčně. Co se týče výdajů, tak právní předchůdce žalobce vycházel ze sdělení žalované, k čemuž žalobce dále upozornil, že výdaje jsou obtížněji ověřitelné a je na místě v daném ohledu použít statistický model, jehož užití připouští i judikatura, na níž žalobce dále obsáhle odkázal. Závěrem žalobce upozornil, že i spotřebitel má dle § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uvést všechny údaje pravdivé, opak by konečně mohl znamenat spáchání trestného činu úvěrového podvodu.
3. Při zmíněném jednání byl žalobce dále soudem dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) poučen, nechť doplní důkazy k prokázání skutečnosti, že se dostatečným způsobem zabýval schopností žalované splácet úvěr, když dosavadní důkazy tomuto závěru nesvědčí, když sjednané splátky představovaly většinu deklarovaných, a to velmi nízkých, příjmů žalované a výdajová stránka byla nevěrohodná stejně jako některé další informace ze zákaznické karty. Právní zástupce žalobce k tomu uvedl, že již jinými důkazy nedisponuje. Žalovaná ve věci uvedla, že si je dluhu vědoma, toto není jediný dluh, který má. Dříve řádně splácela, ale pak přišla o zaměstnání a nebyla schopná svým závazkům dostát. Zaměstnání stále hledá, chodí i na školení apod.
4. Právní zástupce žalobce závěrem navrhl žalobě vyhovět s tím, že provedené důkazy jednoznačně svědčí o důvodnosti žaloby a to zejména i v ohledu zkoumání úvěruschopnosti žalované, kterou právní předchůdce žalobce dle provedených důkazů dostatečně splnil. Žalovaný závěrem nechtěla ničeho uvést, k výzvě soudu uvedla, že nepožaduje náhradu nákladů řízení.
5. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 25.1.2017 vyplynulo, že jejím předmětem byla zápůjčka ve výši 45 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 60 týdenních splátkách po 1 390 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala, když fakticky převzala 36 754 Kč a 8 246 Kč si právní předchůdce žalobce ponechal na doplacení předchozí zápůjčky žalované. Ke smlouvě byly připojeny, žalovanou rovněž podepsané, informace o spotřebitelském úvěru.
6. Z výpisu splátek vyplynulo, že žalovaná v dané souvislosti mezi 25.1.2017 a 8.10.2020 uhradila celkem 72 460 Kč.
7. Z upomínky ze dne 1.2.2022 vyplynulo, že touto žalobce vyzval žalovanou ke splnění předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání, zároveň této oznámil postoupení předmětné pohledávky. Dle přiloženého potvrzení byla písemnost žalované odeslána dne 10.2.2022.
8. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobce dne 20.5.2022 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalované odeslána.
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 28.1.2022 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovanou (uvedena na straně 39).
10. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 25.1.2017, kde žalovaná oproti svému podpisu prohlásila údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je nezaměstnaná, má jeden zdroj příjmu ve výši 10 891 Kč. Ohledně měsíčních výdajů prohlásila, že tyto činí 6 000 Kč, splátky právnímu předchůdci žalobce pak 1 735 Kč. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaná žije s rodiči a je svobodná. Dále zde bylo uvedeno, že další čistí příjmy domácnosti činí 14 300 Kč měsíčně. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovanou byly poskytnuty následující dokumenty: složenky za období 11, 12/16 a 01/17.
11. Dále žalobce doložil výpis z živnostenského rejstříku ohledně Ing. jméno příjmení, k níž uvedl, že se jedná o obchodního zástupce právního předchůdce žalobce, kterého navrhuje vyslechnout jako svědka s tím, že tento s žalovanou sepisoval zákaznickou kartu a může tak dosvědčit, že žalovanou byly poskytnuty dokumenty k příjmům a výdajům.
12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela 45 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila pouze 72 460 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalované úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznické kartě, jak je shora specifikována. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.
13. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela 45 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila 72 460 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
18. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.
19. Fakticky žalobce doložení listin prokazujících doložení příjmu neprokázal, nicméně žalovaná jejich poskytnutí a údaje z nich zjištěné stvrdila svým podpisem na zákaznické kartě. Ze zákaznické karty pak ovšem nijak nevyplývá, že by byly opatřeny jakékoliv doklady o výdajích žalované. Z daného důvodu také soud neprovedl důkaz výslechem svědka příjmení, když tento měl dle návrhu žalobce stvrdit doložení listin ze zákaznické karty, avšak o těchto nepanovala pochybnost a soud z„ fikce“ jejich doložení vycházel. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, jistě se např. nejeví jako nijak komplikované, opatřit si od žadatele nájemní smlouvu či doklady o dalších výdajích souvisejících s bydlením (SIPO apod.), výpis z bankovního účtu apod. Celkové měsíční výdaje žalované, které byly deklarovány v zákaznické kartě, jsou obecně spíše nevěrohodné, když jsou uvedeny ve velmi nízké výši. Žalovaná zjevně disponovala minimálním příjmem povážlivě v obecné rovině hraničícím s možností úhrady základních životních potřeb. Soud je přesvědčen, že i bez další argumentace je z obecného pohledu zřejmé, že osoba mající příjem kolem 10 000 Kč měsíčně je vysoce rizikovým klientem pro jakékoliv finanční závazky, zvláště pak pokud tyto mají dosahovat bezmála 6 000 Kč. V kombinaci s deklarovanými výdaji žalované, které navíc nebyly ověřeny a soud je považuje za podhodnocené s ohledem na obvyklé ceny základních životních potřeb (strava, ošacení, hygiena atp.) již splátky v dané výši významně přesahují příjmy žalované. V bilanci příjmů a výdajů obsažené v zákaznické kartě tak žalovaná dosahuje kladného výsledku pouze díky započítání„ dalších příjmů domácnosti“. K tomu soud dodává, že tyto předně nejsou rovněž nijak závratně vysoké, nebyly nijak ověřeny a není zřejmé, jakých konkrétních osob se týkají včetně jejich počtu, a proč by poměry těchto osob, nadto zcela neobjasněné, měly ovlivňovat poměry žalované, která deklaruje jediný příjem. Statistické modely jistě nelze paušálně vyloučit, nicméně stěží lze připustit obecné úvahy tohoto typu u zjevně rizikového klienta, kde je část zjištěných dat nevěrohodná. Lze si představit užití statistického modelu např. u osoby, která disponuje několikanásobným příjmem žalované, a které pak při úhradě obvyklých výdajů na životní potřeby při běžném stavu věcí musí zbýt stále dostatek finančních prostředků na splácení několika tisíc Kč měsíčně. Žalovaná byla však dle zákaznické karty osobou, které naopak žádné finanční prostředky s vysokou pravděpodobností nemohly zbývat a naopak ji poskytnutí předmětného úvěru muselo rovněž s maximální pravděpodobností uvrhnout do záporné platební bilance.
20. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, pokud jsou tyto zjevně nevěrohodné.
21. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).
22. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalované nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. údaje v zákaznické kartě byly nevěrohodné a nedoložené, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalované 45 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je povinna takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaná v souvislosti se smlouvu uhradila 72 460 Kč, je tedy zřejmé, že z titulu bezdůvodného obohacení již nezbývá uhradit nic a soud tak žalobu zcela zamítl.
23. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení plně úspěšná a měla by tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.