Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 99/2022-35
Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci
žalobce: právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa, obec
proti
žalované: ; celé jméno žalovaného, narozená dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 17 864,31 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7.200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7.200 Kč za dobu od datum do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 6.302,88 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13.502,88 Kč za dobu od datum do datum a z částky 6.302,88 Kč za dobu od datum do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 985,80 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12.673,49 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a smluvní pokuty v částce 4.361,43 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7.200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7.200 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 6.302,88 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13.502,88 Kč za dobu od [datum] do [datum] a z částky 6.302,88 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 985,80 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12.673,49 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a smluvní pokuty v částce 4.361,43 Kč. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 502,88 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, dále zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 985,80 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 673,49 Kč (kdy tento je tvořen nesplaceným úrokem a poplatky ze smlouvy a postoupeným úrokem), nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 256 Kč a smluvní pokuty v částce 4 361,43 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost právnická osoba, uzavřel v písemné formě dne datum se žalovanou smlouvu o úvěru číslo jejíž přílohu tvořil předpis splátek. Na základě této smlouvy poskytl jeho právní předchůdce žalované v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s příslušenstvím úvěru ve výši 17 184 Kč spočívajícím v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkem tak měla uhradit částku 37 184 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Splatnost poslední splátky byla datum. Žalovaná v žádosti o úvěr vyplnila základní údaje o sobě a své finanční situaci, právní předchůdce žalobce posoudil její schopnost splácet úvěr, kdy s ohledem na výši příjmů ji hodnotil jako v tomto směru způsobilou.
2. Žalovaná však sjednanou částku neuhradila řádně a včas, do doby splatnosti úvěr nesplatila. Celkem přitom uhradila částku 12 800 Kč, která odpovídá čtyřem řádně uhrazeným splátkám. Splátky byly započteny poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenství. Žalovaná tak celkem neuhradila částku 24 384 Kč odpovídající zůstatku dluhu na jistině ve výši 13 502,88 Kč a zůstatku smluvního příslušenství ve výši 10 881,12 Kč. Ode dne datum byla žalovaná v prodlení s úhradou celé této částky. Původnímu věřiteli tak vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu se smluvním ujednáním nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Následně byla pohledávka za žalovanou z úvěrové smlouvy smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni postoupena na žalobce, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Ke dni postoupení přitom pohledávka za žalovanou činila 40 599,95 Kč a byla tvořena nesplacenou jistinou v částce 13 502,88 Kč, nesplaceným úrokem v částce 875,07 Kč, nesplaceným poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 6 426,50 Kč, nesplaceným poplatkem za vyhodnocení úvěru v částce 1 218,79 Kč, nesplaceným inkasním poplatkem v částce 2 360,76 Kč, sankčním poplatkem v částce 3 000 Kč, náklady na vymáhání ve výši 500 Kč, smluvním úrokem po splatnosti ve výši 2 473,78 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 1 742,17 Kč a smluvní pokutou v částce 8 500 Kč. Žalobce se přitom po zvážení všech okolností rozhodl některé postoupené nároky po žalované neuplatňovat, kdy se domáhá zaplacení pouze výše uvedených částek. Žalovaná následně již žalobci ničeho neuhradila, a to ani po zaslání předžalobní upomínky.
3. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila, skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnila.
4. Jednání ve věci bylo nařízeno na den datum, žalobce a jeho právní zástupce se z účasti na jednání omluvili, nežádali o odročení jednání. Žalovaná, ač jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno, se k jednání nedostavila. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků.
5. Soud při jednání provedl dokazování listinami předloženými žalobcem, z nichž zjistil následující skutkový stav. Z listiny – žádost o úvěr ze dne datum soud zjistil, že žalovaná požádala tohoto dne společnost právnická osoba o úvěr ve výši 20 000 Kč na 14 měsíců se splátkou 2 656 Kč měsíčně. Uvedla, že je zaměstnána u společnosti právnická osoba v obec, a to od datum na dobu určitou do datum, kdy tyto skutečnosti měly být ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami. Tyto listiny však žalobce k důkazu nepředložil. Žalovaná uvedla příjem ze zaměstnání ve výši 18 967 Kč měsíčně, výdaje uvedla v částce 3 000 Kč na bydlení a energie a osobní náklady v částce 3 410 Kč, celkem tedy šlo o výdaje v částce 6 410 Kč. Měla bydlet v nájmu, uvedla, že je rozvedená, nepečuje o žádné dítě, má střední vzdělání bez maturity, nemá bankovní účet. Další údaje o sobě neuvedla, není zřejmé, že by jakkoliv dokládala svá tvrzení o formě bydlení a o svých výdajích. Žalobce nepředložil žádný důkaz k tomu, že by prověřoval, zda má žalovaná jiné závazky, že by nahlížel do nějakých registrů ohledně takových skutečností. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne je zřejmé, že žalovaná se seznámila se základními parametry spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum je zřejmé, že tato měla být uzavřena mezi společností právnická osoba jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Věřitel se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, kdy tato částka byla žalované předána v hotovosti. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s úrokem v částce 1 925 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru v částce 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru v částce 1 859 Kč a inkasním poplatkem v částce 3 600 Kč, celkem tedy částku 37 184 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Bylo sjednáno, že nezaplacením kterékoliv splátky řádně a včas vzniká dlužníku povinnost hradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky, a to za každý den prodlení. Listina obsahuje i předpis splátek, z něhož je patrný způsob jejich započtení na jednotlivé nároky věřitele.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum spolu s přílohami, potvrzení o zaplacení kupní ceny za postoupení pohledávek ze dne datum a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum soud vzal za prokázané, že předmětná pohledávka společnosti právnická osoba za žalovanou byla ve výši 40 599,95 Kč ke dni postoupení postoupena na žalobce, přičemž tato skutečnost byla písemně oznámena žalované, což je prokázáno i poštovním podacím archem ze dne datum. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů. Z předžalobní výzvy ze dne datum spolu s poštovním podacím archem ze dne datum je prokázáno, že právní zástupce žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovanou k úhradě dlužné částky. K tvrzení o nákladech vymáhání žalobce předložil výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky podepsaný jméno příjmení, ředitelem zákaznické péče, kdy potvrzuje odeslání obyčejného dopisu žalované dne datum a cestu pověřeného pracovníka dne datum.
7. Při právním hodnocení věci se soud nejprve zabýval tím, zda má žalobce vůči žalované pohledávku z titulu tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Hodnotil přitom, zda mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce byla platně uzavřena smlouva o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, když mělo jít o spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli se žalovanou uzavřít smlouvu o úvěru, který byl ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 tohoto zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Soud přitom vycházel i z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud přitom dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, ve kterém se podává, že spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20, ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87/1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.
13. Soud při znalosti citovaných postulátů hodnotil žalobcem tvrzený a prokázaný postup při ověřování úvěruschopnosti žalované, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostál, když na ni v podstatě rezignoval. Žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Z předložených důkazů je přitom zřejmé, že právní předchůdce žalobce v rozporu s citovanými závěry judikatury při ověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr vycházel v podstatě výlučně z údajů, které mu o svých poměrech poskytla sama žalovaná, když navíc tyto údaje byly nedostatečné, nedoložené. Soud především nemohl přehlédnout, že žalobce nepředložil důkazy, které by svědčily o tom, že jeho právní předchůdce měl k dispozici listiny, z nichž by ověřil tvrzení žalované v žádosti o úvěr. V dané listině je sice vyznačeno, že měl k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky, což by mohlo svědčit o ověření příjmu žalované, takové listiny však k důkazu předloženy nebyly. Navíc za situace, kdy sama žalovaná v žádosti uvedla, že její pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou, a to do konce roku 2019, a kdy smlouva o úvěru byla podepsána dne datum a první splátka měla být hrazena v následujícím měsíci po podpisu, tedy v červnu roku 2019, tak v době, kdy měl končit pracovní poměr žalované, mohlo být uhrazeno pouze prvních sedm splátek úvěru. Za tohoto stavu pak bylo v souladu s výše citovanou právní úpravou v zákoně o spotřebitelském úvěru na právním předchůdci žalobce, aby s patřičnou péčí ověřil, zda bude žalovaná skutečně schopna splácet úvěr ve 14 měsíčních splátkách, jak se k tomu smlouvou měla zavázat, když ze žádosti je patrno, že žalovaná v té době neměla jiný příjem než z pracovního poměru na dobu určitou. Žalobce však netvrdil, ani neprokazoval, že by k dalšímu ověření poměrů žalované s odbornou péčí vůbec přistoupil. Z žádosti o úvěr (ani z tvrzení žalobce) především vůbec nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce jakkoliv ověřoval tvrzené údaje o bydlení a výdajích žalované, když tato uvedla, že bydlí v nájmu a hradí za bydlení i s energiemi částku 3 000 Kč, což se jeví soudu jako zcela nevěrohodné, neodpovídající situaci na trhu s bydlením. Žalovaná v žádosti uvedla svoje celkové výdaje v částce 3 410 Kč, což zřejmě odpovídá částce životního minima, ničeho to nevypovídá o skutečných výdajích žalované. Žalobce pak konečně netvrdil, ani neprokazoval, že by jakkoliv ověřoval, zda žalovaná v době uzavírání smlouvy neměla jiné závazky, ani to zda tyto závazky řádně hradí. Netvrdil a neprokazoval, že by nahlížel do veřejných registrů k ověření těchto skutečností, jak je to u poskytovatelů úvěrů zcela běžné a žádoucí. Za situace, kdy žalovaná neměla v době uzavření smlouvy o úvěr ověřený příjem na více než šest měsíců, pak nelze takový postup právního předchůdce žalobce označit za postup s odbornou péčí, jaký je nutné od poskytovatelů spotřebitelských úvěrů vyžadovat. Soud tak tento postup právního předchůdce žalobce hodnotí jako rozporný s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutečnosti, že k podpisu žádosti o úvěr a smlouvy o úvěru došlo v jeden den, pak soud nemůže učinit jiný závěr než ten, že právní předchůdce žalobce neměl dostatečný časový prostor k ověření skutečností tvrzených žalovanou, k nahlédnutí a získání informací z příslušných registrů a přes neúplnost informací získaných pouze od žalované přistoupil ihned k poskytnutí úvěru. O tom, že žalovaná zřejmě nebyla schopna úvěr splácet, může svědčit i to, že dle tvrzení žalobce uhradila pouze částku odpovídající čtyřem ve smlouvě uvedeným splátkám.
14. Soud tedy uzavírá, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve sjednaných splátkách a přes existenci důvodných pochybností ohledně této její schopnosti jí spotřebitelský úvěr poskytl, kdy za této situace jde o neplatnou smlouvu a žalovaná je tak povinna v přiměřené lhůtě odpovídající jejím poměrům vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené je žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku od počátku neplatná, když soud k této neplatnosti přihlédl dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalované je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.
15. Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalované částku 20 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaná je povinna takto získaný majetkový prospěch žalobci jako právnímu nástupci (právní nástupnictví bylo prokázáno předloženým notářským zápisem a smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku) ochuzeného vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobce sám v řízení tvrdil a prokazoval, že žalovaná již jeho právnímu předchůdci na vyplacenou částku 20 000 Kč uhradila celkem 12 800 Kč, a to ještě před prokazovanými výzvami k úhradě. Žalovaná tak již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalobci (jeho právnímu předchůdci) na poskytnutou jistinu vrátila částku 12 800 Kč, je tak povinna mu doplatit již pouze částku 7 200 Kč.
16. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. tohoto usnesení uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7 200 Kč jako zbývající část jistiny vyplacené dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy jde o bezdůvodné obohacení žalované. S ohledem na prodlení žalované s jeho vydáním pak soud v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku žalobci přiznal i nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky ode dne datum do zaplacení, a to ve výši jak se toho domáhal žalobce, kdy jde o výši úroku z prodlení nižší, než je dána dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Při stanovení data, od kterého je žalovaná povinna hradit úrok z prodlení soud vycházel z toho, že bezdůvodné obohacení je žalovaná povinna žalobci vydat na výzvu, a to ve lhůtě přiměřené jejím poměrům. Soud tak vyšel z přípisu, kterým bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce, byla vyzývána k úhradě ve lhůtě do 10 dnů od doručení. Ohledně doručení tohoto oznámení pak platí domněnka dojití daná v ust. § 573 občanského zákoníku, tedy že zásilka odeslaná s využitím poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V daném případě byla zásilka odeslána dne datum, platí tak domněnka dojití dne datum. Následně byla žalované stanovena 10 denní lhůta k úhradě, která uplynula dne datum. Ode dne datum tak již byla žalovaná v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení (vrácením jistiny), kdy vzhledem k tomu, že žalovaná na výzvu nereagovala, nesdělovala, že v dané lhůtě s ohledem na své poměry není schopna zbytek jistiny uhradit, ani neuváděla, v jaké lhůtě by toho schopna byla, pak má soud stanovenou desetidenní lhůtu za přiměřenou jejím poměrům k vrácení zbytku poskytnuté jistiny.
17. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl, když šlo o nároky jdoucí nad rámec nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nároky vycházející z neplatné smlouvy, případně nárok na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení.
18. Ve výroku III. pak o náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když ve věci většinově úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně a včas povinnost, která jí byla uložena tímto vykonatelným rozhodnutím, může se žalobce jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.