Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 210/2022-172
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 44 079,60 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 706,98 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 706,98 Kč za dobu od 12. 12. 2020 zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 15 372,62Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 344,52 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 344,31 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 44 079,60 Kč za dobu od 21. 11. 2020 do 11. 12. 2020, se zákonným úrokem z prodlení
ve výši 10 % ročně z částky 15 372,62 Kč za dobu od 12. 12. 2020 do zaplacení,
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 28 706,98 Kč za dobu
od 12. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 14,6 % ročně z částky 44 079,60 Kč
za dobu od 22. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 706,98 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 706,98 Kč za dobu od 12. 12. 2020 zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 15 372,62Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 344,52 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 344,31 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 44 079,60 Kč za dobu od 21. 11. 2020 do 11. 12. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 372,62 Kč za dobu od 12. 12. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 28 706,98 Kč za dobu od 12. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 14,6 % ročně z částky 44 079,60 Kč za dobu od 22. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 079,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 26. 4. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, a to převodem na běžné účet sjednaný ve smlouvě. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úroky ve výši 14,6 % ročně. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil své závazky ze smlouvy,
kdy byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěr, původní věřitel úvěr ke dni 21. 10. 2019 zesplatnil. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena
na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11 2020 na žalobkyni, a to s účinností
ke dni 20. 11. 2020.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:
Mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 26. 4. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, a to převodem na běžné účet sjednaný
ve smlouvě. Roční úroková sazby byla sjednána ve výši 14,6 % ročně. Žalovaný se zavázal předmětný úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. (zjištěno ze smlouvy o úvěru, z všeobecných produktových podmínek, sazebníku poplatků a z výpisu z úvěrového účtu).
Žalovaný v žádosti o úvěr ke svým poměrům uvedl, že má vlastní dům/byt, je svobodný a nemá vyživovací povinnost. Má sjednaný pracovní poměr na dobu určitou do 31. 7. 2018, tedy jeho pracovní poměr měl skončit za cca 3 měsíce po čerpání úvěru. Jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 16 207 Kč. V žádosti je uvedena nesrovnalost, že počet zdrojů příjmů domácnosti je 1, celkový čistý příjem domácnosti však činí 22 000 Kč, z žádosti se však vůbec nepodává, čím by tento zbývající příjem měl být tvořen. Z předmětné žádosti rovněž není zřejmé, že by se věřitel jakkoliv zabýval výdaji žalovaného. Původní věřitel si k žádosti žalovaného o úvěr připojil pouze potvrzení o výši příjmu 16 207 Kč. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z žádosti o úvěr a doloženého dokladu).
Žalovaný na dluh uhradil celkově částku ve výši 31 293,02 Kč (zjištěno z platební historie).
Dopisem ze dne 23. 10. 2019 byl žalovaný upozorněn na to, že dne 21. 10. 2019 byl předmětný úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 6. 11. 2019 (zjištěno z oznámení). Potvrzení o odeslání absentuje.
Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 s účinností ke dni 20. 11. 2020 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30. 11. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 8. 12. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a jejích příloh, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku).
Dne 10. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne
10. 2. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího lístku).
4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje,
že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy,
jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl
k následujícímu právnímu závěru:
Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 60 000 Kč.
12. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala,
že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to ani
po poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou
s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá,
že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést
k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy
o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES,
o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření
k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, anonymizováno, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele,tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení
§ 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá
na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 60 000 Kč, žalovaný však již původnímu věřiteli uhradil celkovou částku 31 293,02 Kč, kterou je podle názoru soudu na místě v celém rozsahu započíst na poskytnutou jistinu. Aktuální dlužná jistina tak činí 28 706,98 Kč. K zaplacení této částky byl žalovaný poprvé vyzván dopisem odeslaným dne 30. 11. 2020, odeslaným dne 8. 12. 2020. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 11. 12. 2020. Dne
11. 12. 2020 tak nastala splatnost dlužné částky a od následujícího dne 12. 12. 2020 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonný úroků z prodlení. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 116 752,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 12. 2020.
Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí a následně dospěl k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.