Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 162/2022-24
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 28 940 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 168 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 168 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 17 772 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 264,46 Kč, úrokem ve výši 23,43 % ročně z částky 16 931 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 95,94 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 931 Kč od 8. 1. 2022 do 3. 5. 2022 a z částky 5 763 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 168 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 168 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 17 772 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 264,46 Kč, úrokem ve výši 23,43 % ročně z částky 16 931 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 95,94 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 931 Kč od 8. 1. 2022 do 3. 5. 2022 a z částky 5 763 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 940 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 22. 7. 2020 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 39 744 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku, 10 744 Kč jako kapitalizovaný úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy a 9 000 Kč jako odměnu za administrativní činnost, a to formou 18 měsíčních splátek po 2 208 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 2. 2022. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 8 832 Kč a poslední splátku uhradil dne 23. 3. 2021, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 28 940 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 16 931 Kč a souhrnného poplatku ve výši 12 009 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 7. 1. 2022 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částku 28 940 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smluv, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Dokumenty k ověření“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že právnická osoba jméno s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od zákazníka– Žádosti o Spotřebitelský úvěr a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ V čl. 7 Smlouvy žalovaný dále prohlásil, že věřiteli před uzavřením Smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou půjčku, resp. zápůjčku, a že je plně svéprávný pro uzavření Smlouvy a je schopen splatit celou dlužnou částku dle podmínek ve Smlouvě. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaný stvrdil svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr.“ Z karty zákazníka ze dne 21. 7. 2020 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalovaného z nájemní smlouvy žalovaného, současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právní předchůdkyně žalobkyně odeslány do obchodního informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Žalovaný v kartě zákazníka dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou ve společnosti právnická osoba s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 25 500 Kč, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěla věřitelka k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí. Výslovně dále uvedla, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně nemá k dispozici kopie dokladů žalované. Odkázala současně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje.“
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 6. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 1. 7. 2022 osobním převzetím, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 22. 7. 2020, včetně doplňujících ustanovení, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 22. 7. 2020 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 39 744 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku, 10 744 Kč jako kapitalizovaný úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy a 9 000 Kč jako odměnu za administrativní činnost, a to formou 18 měsíčních splátek po 2 208 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 2. 2022. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 166,05 %. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 22. 7. 2020, z níž vyplynulo, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou ve společnosti právnická osoba s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 25 500 Kč, žádné další příjmy nemá, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 20 010 Kč, z toho 3 410 Kč blíže neuvedené osobní výdaje, 600 Kč spoření/pojištění, 8 000 Kč splátky dalších úvěrů, 7 000 Kč výdaje za bydlení a 1 000 Kč ostatní výdaje, přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě neprohlásil, že by mu byly předloženy jakékoliv doklady k ověření ze strany žalovaného.
5. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 a podacím lístkem ze dne 4. 2. 2022, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 4. 2022 a podacím lístkem ze dne 19. 4. 2022 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 30 757,04 Kč, a to nejpozději do 29. 4. 2022 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužného neuhrazeného úvěru běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 22. 7. 2020 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 39 744 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku, 10 744 Kč jako kapitalizovaný úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy a 9 000 Kč jako odměnu za administrativní činnost, a to formou 18 měsíčních splátek po 2 208 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 2. 2022; RPSN byla sjednána na 166,05 %, přičemž strany si v úvěrové smlouvě sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být svobodný, měl žít v nájmu, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl být řádně zaměstnán s čistým průměrným příjmem ve výši 25 500 Kč, žádné další příjmy již mít neměl, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 20 010 Kč (z toho 3 410 Kč blíže neuvedené osobní výdaje, 600 Kč spoření/pojištění, 8 000 Kč splátky dalších úvěrů, 7 000 Kč výdaje za bydlení a 1 000 Kč jako ostatní výdaje), přičemž obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy neověřil žádnou listin u dokládající tyto údaje. Žalovaný však uhradil toliko částku 8 832 Kč.
9. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným neměla mít k dispozici žádné doklady o jeho příjmových a výdajových poměrech, což vyplývá ze samotné zákaznické karty žalovaného sepsané obchodním zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně, přitom v tomto směru odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97. Soud s ohledem na rozhodovací praxi jemu příslušného odvolacího soudu s tímto právním názorem nesouhlasí a má za to, že neověření údajů uváděných spotřebitelem při posuzování jeho úvěruschopnosti jde k tíži poskytovatele úvěru. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo v daném případě dostatečné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když sama uvedla, že žádnými doklady prokazujícími její tvrzení ani nedisponuje.
15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla částku 20 000 Kč, žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 8 832 Kč a ke dni rozhodování soudu dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 11 168 Kč. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl pouze v části týkající se zaplacení částky 11 168 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 14. 4. 2022, tato výzva byla žalovanému odeslána dne 19. 4. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 22. 4. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 3. 5. 2022. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 4. 5. 2022 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 %, když k prvnímu dni prodlení sice byla zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. vyšší, avšak soud je v civilním řízení vázán žalobou a nemůže přiznat více, než je žalobou požadováno. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 11 168 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 28 940 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.