Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
27 C 79/2022-34
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 8 592 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 592 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. od 14. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 592 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. od 14. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 12. 11. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 8 592 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 26. 4. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě níž poskytla žalovanému na účet částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i poplatek ve výši 2 600 Kč, a to do 13. 6. 2020. Žalovaný však dluh řádně a včas neuhradil. Žalovaný uhradil pouze 8 000 Kč. Touto částkou byla umořena smluvní pokuta, náklady spojené s uplatněním pohledávky a ponížen poplatek. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně ovařila úvěryschopnost žalovaného a od žalovaného si vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného (kdy žalovaný je dle § 84 odst. 2 ZSÚ povinen poskytnout žalobkyni úplné a pravdivé informace), resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. V důsledku prodlení žalovanému vznikla povinnost uhradit též: • úroky z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., • účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 000 Kč (čl. 2 Smlouvy). Celkem činí dluh 8 592 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce, obchodních podmínek, výplatní pásky, výpisu z účtu, upomínky, předžalobní výzvy včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o zápůjčce bylo zjištěno, že byla uzavřena elektronicky dne 17. 4. 2019 mezi žalobkyní a žalovaným jako klientem. Žalovanému byla na jeho účet poskytnuta částka ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a poplatek ve výši 2 600 Kč do 17. 5. 2019. Dále byly ve smlouvě uvedeny další účelně vynaložené náklady, které mu v souvislosti s prodlením Klienta vzniknou, mj. i poplatek za výzvu ve výši 500 Kč. Z výpisu z účtu (Potvrzení o platbě) ze dne 26. 4. 2019 soud zjistil, že na účet žalovaného č. bankovní účet byla žalobkyní zaslána platba 8 000 Kč. Z výplatní pásky za měsíc únor 2019 soud zjistil, že žalovaný pracuje jako báňský záchranář a jeho čistý příjem za tento měsíc činí 46 041 Kč. Z výplatní pásky za měsíc březen 2019 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného za tento měsíc činí 41 683 Kč. Karta zákazníka ani další případné listiny vztahující se k příjmům a výdajům žalovaného soudu předloženy nebyly. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce poskytla žalovanému bezhotovostně částku 8 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice dle svého tvrzení vyžádala listinny k příjmům a výdajům žalovaného a tyto zaznamenala do karty zákazníka, avšak soudu tyto doklady vyjma 2 výplatních pásek nepředložila. Soudu proto není známo, zda má žalovaný pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou. Žalobkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala žalobkyně náklady na bydlení žalovaného, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě, že tyto činí celkem 4 000 Kč měsíčně, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností, resp. k těmto skutečnostem ani přes předchozí poučení soudu neuvedla konkrétní skutková tvrzení, ani je nijak neprokázala. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o zápůjčce je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
7. Soud proto zkoumal, zda je na straně žalovaného povinnost vydat bezdůvodné obohacení a v jaké výši, a dospěl k závěru, že tento vůči žalobkyni již žádnou povinnost vydat bezdůvodné obohacení nemá. Dle tvrzení žalobkyně tato poskytla žalovanému částku 8 000 Kč a žalovaný jí stejnou částku již vrátil, žalobkyně proto již nemá žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, a soud proto žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnul.
8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný, vůči němuž byla žaloba zcela zamítnuta, by měl právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovaný žádné náklady neuplatnil a ze spisu na jeho straně žádné náklady nevyplývají, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).