Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 129/2022-30

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 10 419,49 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 419,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 797,74 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 419,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 797,74 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 10 419,49 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 18. 1. 2019 uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr, přičemž žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal finanční prostředky v celkové výši 37 499 Kč. Takto poskytnuté finanční prostředky a pojištění se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátky, kterou ani přes výzvu neuhradil. V důsledku toho došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od úvěrové smlouvy a úvěr se stal ke dni 31. 8. 2021 splatným v celém rozsahu. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 10 419,49 Kč, z úroků vyčíslených ke dni zesplatnění ve výši 621,75 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 59,23 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně také zaplacení zákonného úroku z prodlení ze všech dlužných částek vyjma úroků, a to od 1. 9. 2021 do zaplacení. Po odstoupení od úvěrové smlouvy uhradil žalovaný na pohledávku žalobkyně celkem částku 6 500 Kč.

2. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru. Žalovaným tvrzené příjmy porovnávala s tabulkou předpokládaných příjmů dle profese a typu vzdělání vytvořené na základě statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. Teprve v případě, že tvrzený příjem neodpovídá údajům dle tabulky, požaduje žalobkyně doložení dokladu o příjmu. Žalobkyně za účelem zabránění vzniku hmotné nouze klientů v důsledku jejich předlužení zavedla tzv. ukazatel minimálního disponibilního příjmu představující částku, která musí domácnosti žadatele zbýt po zaplacení všech výdajů, do nichž jsou zahrnuty náklady na bydlení, deklarované pravidelné náklady jako je jídlo, ošacení, obuv, dopravné apod., finanční závazky, jejichž výše je ověřena lustrací v registru SOLUS, v interním blacklistu, v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, a splátka schvalovaného úvěru. Disponibilní příjem žadatele přitom musí být vyšší než interně stanovené minimální normativní životní náklady žadatele. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že deklarovaná výše nákladů na bydlení je z její strany ověřena porovnáním s tabulkou s minimálními náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště a podhodnocené náklady jsou případně obezřetně navýšeny. Žalobkyně tedy uzavřela, že v souladu se zákonem posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů, na základě plnění dosavadních závazků a nadto využila interní expertní systém pro podporu rozhodování a skóringový model. Nevznikly přitom důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 18. 1. 2019 smlouva o revolvingovém úvěru č. 215205668861026, na základě které žalobkyně umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu a žalovaný se zavázala vyčerpané finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 22,68 % ročně a poplatkem za pojištění, které bylo v rámci smlouvy rovněž sjednáno, a to v měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Ve smlouvě byla sjednána také smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru po dobu delší než 30 dnů ve výši 0,1 % z dlužné splátky, smluvní pokuta za spuštění vymáhacího procesu ve výši 600 Kč, poplatek za odeslání 1. upomínky k úhradě splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč. Dle údajů uvedených ve smlouvě měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 18 000 Kč, měl bydlet ve vlastním domě či bytě, jeho náklady spojené s bydlením měly činit 6 000 Kč měsíčně, měl mít další závazky ve výši 800 Kč a neměl žádné vyživované děti.

5. Dopisem ze dne 18. 5. 2021 měl být žalovaný vyzván k úhradě neuhrazených splátek, smluvních pokut, náhrad nákladů a poplatků po splatnosti s tím, že v opačném případě dojde ze strany žalobkyně k odstoupení od smlouvy a žalovanému vznikne povinnost uhradit celou zbývající část úvěru, která se stane splatnou. Dopisem ze dne 26. 7. 2021 měla žalobkyně žalovanému oznámit, že odstupuje od předmětné smlouvy o úvěru z důvodu prodlení se splácením a zároveň měla žalovaného vyzvat k úhradě veškerých splatných závazků z úvěru. Dále měl být žalovaný k úhradě celkové dlužné částky ve výši 10 419,49 vyzván předžalobní upomínkou ze dne 1. 2. 2022.

6. Z předloženého výpisu plyne, že žalovaný postupně čerpal finanční prostředky v celkové výši 37 499 Kč a uhradil na poskytnutý úvěr celkem 37 637 Kč.

1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo CA Consumer Finance s.a. versus jméno příjmení a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

1. Žalobkyně ničím nepodložila, že před uzavřením smlouvy byly jakkoli prověřovány příjmy žalovaného ze zaměstnání a nedoložila aktuální výplatní pásky žalovaného. Ve vztahu k nákladům spojeným s bydlením je nutné poznamenat, že obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce a nelze je zpravidla (na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, volnočasové aktivity apod.) ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci (zohledňující rovněž přijaté závazky), tudíž je jejich výši nutno vždy řádně zjišťovat a ověřovat. Žalobkyně nedoložila žádné doklady o ověření nákladů žalovaného na bydlení. Soud se domnívá, že nelze akceptovat, aby se při ověřování výdajů na bydlení, které jsou z hlediska hodnocení úvěruschopnosti zcela zásadní, žalobkyně spokojila pouze s ničím nepodloženými tvrzeními klienta. Lze hodnotit pozitivně, že si žalobkyně vytvořila svůj interní expertní systém k posuzování úvěruschopnosti a že hodnotí míru rizika nesplácení úvěru ze strany spotřebitele rovněž na základě statistického hodnocení vycházejícího ze statistických dat, je však nezbytné vždy trvat na tom, aby údaje uváděné ze strany žalovaného o jeho příjmech a výdajích na bydlení byly vždy řádně ověřovány, což se v tomto případě nestalo.

1. Vzhledem k popsaným skutečnostem tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou úvěrovou smlouvu je tudíž nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 37 499 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Žalovaný pak již uhradil před zesplatněním úvěru celkovou částku ve výši 37 637 Kč a dále po zesplatnění částku 6 500 Kč a přeplatil tak poskytnutou jistinu. Soud proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

1. Právo na náhradu nákladů řízení by měla podle žalovaný, který byl v řízení plně úspěšný. Jelikož však žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.