Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 125/2022-53
Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 33 034 Kč s příslušenstvím
takto:
Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 33 034,50 Kč se zákonným úrokem z částky 28 095 Kč ve výši 8,5 % ročně od 23. 10. 2021 do zaplacení, úrok ve výši 64,61 % ročně z částky 23 000 Kč od 23. 10. 2021 do 15. 11. 2021 ve výši 952,56 Kč, úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 23 000 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 10. 2021 dosáhne částky 77 587 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 9 306,46 Kč.
Odůvodnění:
Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 33 034,50 Kč se zákonným úrokem z částky 28 095 Kč ve výši 8,5 % ročně od 23. 10. 2021 do zaplacení, úrok ve výši 64,61 % ročně z částky 23 000 Kč od 23. 10. 2021 do 15. 11. 2021 ve výši 952,56 Kč, úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 23 000 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 10. 2021 dosáhne částky 77 587 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 9 306,46 Kč.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 10. 7. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému po důkladném prověření jeho úvěruschopnosti (z důkladů i databází SOLUS a NRKI) úvěr ve výši 23 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 64,61 % ročně, neplnil však řádně podmínky smlouvy, žalovaný neuhradil jedinou splátku.
2. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 7. 2021 (č.l. 8-11), dodatku ze dne 10. 7. 2021 (č.l. 12) a předsmluvního formuláře (č.l. 31-33) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s úrokovou sazbou 64,6% ročně, který se žalovaný zavázal uhradit ve splátkách po 1 347 Kč měsíčně do 48 měsíců. Z oznámení ze dne 13. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalovanému byl schválen úvěr ve výši 23 000 Kč. Z dokladu ze dne 12. 7. 2021 (č.l. 19) bylo zjištěno, že žalovanému vyplatila žalobkyně na jeho účet číslo bankovní účet částku 23 000 Kč. Z prohlášení klienta ze dne 10. 7. 2021 (č.l. 20 -21) soud zjistil, že žalovaný uvedl, že se seznámil se všemi informacemi o spotřebitelském úvěru. Z vyúčtování mzdy (č.l. 26) bylo zjištěno, že žalovaný pobíral za březen 2021 čistou měsíční mzdu ve výši 29 921 Kč u zaměstnavatele právnická osoba Z potvrzení banky právnická osoba ze dne 9. 7. 2021 bylo zjištěno, že zaměstnavatel vyplatil žalovanému za duben 2021 mzdu ve výši 29 225 Kč. Z výpisu právnická osoba (č.l. 28) bylo zjištěno, že na účet žalovaného bylo dne 3. 7. 2021 vloženo 5 000 Kč, dne 7. 7. 2021 mu byla společností právnická osoba vyplacena částka 13 948 Kč, dne 3. 6. 2021 částka 18 399 Kč a dne 5. 5. 2021 částka 35 619 Kč. Z listiny označené jako Hodnocení klienta (č.l. 30) bylo zjištěno, že měsíční příjem žalovaného činí 22 655 Kč, za bydlení hradí měsíčně 2 603 Kč, celkové výdaje činí 6 463 Kč, je zaměstnán u společnosti právnická osoba Ve výpisu ze záznamů z registru SOLUS (č.l. 17) nejsou uvedeny žádné splátky žalovaného. Z karty klienta (č.l. 38) bylo zjištěno, že žalovaný neuhradil na úvěr žádnou částku. Z výzvy ze dne 17. 9. 2021 (č.l. 35) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě 2 splátek za srpen a září 2021. Z výzvy ze dne 18. 10. 2021 (č.l. 34) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě 3 splátek za srpen, září a říjen 2021. Z oznámení ze dne 21. 10. 2021 (č.l. 37) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši 28 095 Kč.
3. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
5. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – anonymizováno právnická osoba anonymizováno v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
6. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
7. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou poskytla žalovanému úvěr ve výši 23 000 Kč s tím, že žalovaný byl povinen spolu s úrokem 64,6% ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 347 Kč. Žalovaný však neuhradil žádnou splátku a dostal se tak do prodlení, proto žalobkyně úvěr zesplatnila.
8. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.,
o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,
a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu,
a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi
o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci žalobkyně projevila pečlivost zejména při zjišťování příjmů, nikoli již výdajů a pohledávek žalovaného. Při porovnání měsíčních příjmů a výdajů žalovaného lze mít podle soudu za to, že žalovaný měl dostatek volných prostředků ke splácení úvěru, nelze ale pominout, že ohledně výdajů vycházela žalobkyně zejména z prohlášení žalovaného obsaženého v předsmluvním formuláři a takové zjišťování je třeba považovat za hraniční. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalovaný byl schopen splácet úvěr, měl vyšší příjem, neměl evidovány žádné jiné úvěry a platby po splatnosti, soud ale musí upozornit žalobkyni, že napříště již nemůže akceptovat takový zjednodušený způsob zjišťování úvěruschopnosti, který je problematický nejen z hlediska formálního (údaje založené na jednostranném prohlášení dlužníka (viz k tomu rozsudek SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13), ale i obsahovém (není vyloučené, ale zároveň není ani příliš pravděpodobné, že by celkové měsíční výdaje žalovaného činily pouhých 3 410 Kč; viz k obsahovému posuzování úvěruschopnosti soudem rozsudek SDEU 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – anonymizováno právnická osoba v . anonymizováno). Soud přihlížel zejména k tomu, že vyšší úrok žalobkyně požadovala pouze za omezenou dobu a úrok z úvěru sama limituje pro období následující po 3 měsících od uzavření smlouvy o úvěru na 8,5% ročně.
9. Soud s ohledem na shora uvedené shledal žalobu důvodnou a vyhověl ji.
10. O nákladech řízení rozhodl soud podle §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení ve výši 9 306,46 Kč. Na náhradu těchto nákladů byl přiznán soudní poplatek 1 652 Kč, odměna za právní zastoupení 3 960 Kč dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (3 úkony právní služby po 500 Kč za převzetí věci, předžalobní výzvu a podání žaloby), podle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1,2 advokátního tarifu (ve výši 2 460 Kč za účast u ústního jednání dne 21. 10. 2021), 3x režijní paušál po 100 Kč a 1x režijní paušál 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu, celkem 600 Kč. Soud přiznal dle ust. § 13 odst. 5 advokátního tarifu náhradu cestovních výdajů ve výši 1 166 Kč (za cestu ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět při délce jedné cesty 80 km, průměrné spotřebě paliva vozidla právního zástupce ve výši 5,5 l benzínu na 100km, a výši cestovní náhrady 4,70 Kč za 1km) a náhradu za promeškaný čas ve výši 600 Kč za 6 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu. Soud přiznal také náhradu 21% DPH ve výši 1 328,46 Kč, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě. V odvolání musí být uvedeno, kdo je podává, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Odvolání musí být podepsáno a datováno.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou vykonatelným rozsudkem, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.