Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
15 C 234/2020-61
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Doupovcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 7.914,51 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.731 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1.731 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývající části, tedy ohledně částky 6.183,51 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 533,56 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 5.484,51 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 119,26 Kč (za dobu od datum do datum), zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.914,51 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.183,51 Kč od datum do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 1.731 Kč od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.731 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1.731 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části, tedy ohledně částky 6.183,51 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 533,56 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 5.484,51 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 119,26 Kč (za dobu od [datum] do [datum]), zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.914,51 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.183,51 Kč od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 1.731 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne datum se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 7.914,51 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 533,56 Kč, úrokem ve výši 26,28 % ročně z částky 5.484,51 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 119,26 Kč za dobu od datum do datum a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.914,51 Kč od datum do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne datum smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru číslo (dále jen„ Smlouva“). Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením Smlouvy jako věřitel řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 23.770 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené ve Smlouvě. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4,00 % z aktuální dlužné částky. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 28.658 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 26.927 Kč. Jelikož však žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. Úvěr byl zesplatněn ke dni datum a žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne datum. Žalovanému byla rovněž zaslána předžalobní výzva k plnění. Požadovaná částka 7.914,51 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 5.484,51 Kč (tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu), nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 2.000 Kč.
2. Žalovaný se k návrhu (k žalobě) v průběhu řízení žádným způsobem nevyjádřil. Z jednání nařízeného na den datum, ke kterému byl řádně předvolán, se žalovaný omluvil z pracovních důvodů, přičemž souhlasil s tím, aby soud věc projednal v jeho nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
3. Ze Smlouvy o úvěru s opakovaným čerpáním číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum, a z Výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 16.780 Kč a s roční úrokovou sazbou 26,28 % a s výší měsíční splátky 4 % z dlužné částky. Žalovaný postupně načerpal celkem částku ve výši 28.658 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 26.927 Kč.
4. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
5. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání, jakým konkrétním způsobem před uzavřením Smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným soudu dne datum, v němž uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobkyně kontrolou klienta v externích registrech (registry příjmení a NRKI). Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného brala žalobkyně v úvahu měsíční příjem žalovaného 18.000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené žalovaným v žádosti o úvěr částkou částka, životní minimum částka, stav žalovaného (svobodný) a počet dětí: anonymizováno.
7. K tomu je třeba dodat, že informace k žalovanému byly podle obsahu spisu čerpány pouze ze Smlouvy o úvěru, kde žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné děti, má učňovské vzdělání a je zaměstnaný u společnosti právnická osoba s měsíčním příjmem 18.000 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení ani přes výzvu soudu nenabídla.
8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet soud považuje za nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s některými údaji od žalovaného (viz výše), přičemž nebylo žádným způsobem doloženo, že by tyto údaje byly vhodným způsobem ověřovány. Rovněž nebyla doložena kontrola žalovaného v externích registrech. Jako zjednodušující je rovněž použití údaje o životním minimu, když náklady každého klienta jsou vždy individuální.
9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
12. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele nedostála řádně povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytla.
13. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne datum ve věci C číslo OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
14. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z Výpisu čerpání, splátek a úhrad (č. l. 10 spisu), podle něhož žalovaný z titulu uzavřené smlouvy vyčerpal celkem částku 28.658 Kč a dosud uhradil částku celkem 26.927 Kč. Vzhledem k uvedenému činí ke dni rozhodnutí soudu neuhrazený zůstatek jistiny úvěru částku 1.731 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 1.731 Kč, soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
16. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, když žalovaný svoji povinnost nesplnil ani dodatečně a je ode dne datum, tedy ode dne následujícího po dni, kdy mu byla doručena žaloba (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), s vrácením tohoto bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 o.z.), a proto soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1.731 Kč i se zákonným úrokem z prodlení, jehož výše (8,25 % ročně) byla stanovena v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (viz. výrok I. tohoto rozsudku).
17. S ohledem na výše uvedené právní hodnocení soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat (viz. výrok II. tohoto rozsudku).
18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když přihlédl k tomu, že žalovaný byl v tomto řízení procesně úspěšnější než žalobkyně (při posouzení poměru celkové žalované částky včetně příslušenství) ve vztahu k částce, kterou soud žalobkyni tímto rozsudkem vůči žalovanému přiznal) a měl by proto právo na poměrnou část účelně vynaložených nákladů řízení, ale podle obsahu spisu mu žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz. výrok III. tohoto rozsudku).
19. Soud rozhodl o povinnosti žalovaného plnit uložené povinnosti žalobkyni v obecné třídenní lhůtě (dle § 160 odst. 1 o. s. ř.), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách (žalovaný v průběhu řízení netvrdil, ani neprokázal žádné konkrétní skutečnosti ke svým poměrům umožňující např. závěr o možnosti povolení navrhovaných splátek).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).