Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 213/2020-102

Potvrdené rozhodnutím 28 CO 74/2022-137
„Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudkynň Mgr. [[jméno]] [[příjmení]] a Mgr. [[jméno]] [[příjmení]] ve věci žalobce: [[osobní údaje žalobce]] sídlem [[ulice a číslo]], [[PSČ]] [[obec a číslo]] zastoupený advokátem JUDr. [[jméno]] [[příjmení]] sídlem [[adresa]] proti žalovanému: [[osobní údaje žalovaného]] bytem [[adresa]], Slovenská republika o 124 488,01 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. září 2021, č. j. 13 C 213/2020-102, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. a III. potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 711 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. [[jméno]] [[příjmení]]."

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Zavadilovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

státní občan Slovenské republiky

trvale bytem adresa, Zvolen, Slovenská republika

o zaplacení 124 488,01 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 82 008,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 82 008,87 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 42 479,14 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 42 479,14 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 7 847 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 82 008,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 82 008,87 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do částky 42 479,14 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 42 479,14 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 7 847 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 124 488,01 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplaceného úvěru. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o úvěru číslo ze dne 3. 3. 2017 poskytla žalovanému právní předchůdce žalobkyně, právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), úvěrový rámec, na jehož základě žalovaný čerpal celkem částku 182 894 Kč, když žalovaný celkem čerpal částku 184 862,87 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr v 72 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 446 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 3. 2017. Celková částka, kterou se zavázal žalovaný zaplatit, činila 230 184 Kč. Žalovaný svému závazku splácet poskytnutý úvěr řádně a včas nedostál, poslední úhradu učinil dne 12. 9. 2019. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku ke dni zesplatnil 31. 12. 2019 a postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou ze dne 8. 1. 2020, o čemž byl žalovaný písemně informován dopisem ze dne 27. 1. 2020 zaslaným na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvě. Žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení jistiny 120 698,31 Kč, dále je oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky splátky v prodlení ve výši 107,88 Kč, dlužné pojistné za pojištění schopnosti splácet 747 Kč, úrok kapitalizovaný ke dni zesplatnění úvěru v částce 2 334,82 Kč (úrok z dlužné jistiny ve výši 7,9 %) a náklady spojenými s vymáháním pohledávky ve výši 600 Kč. Žalovaný na svůj dluh dosud ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Nevěděl, že by s právním předchůdcem žalobkyně uzavřel jakoukoli smlouvou, nevěděl o jakémkoli postoupení pohledávky na žalobkyni. Ze anonymizováno důvodů se z České republiky odstěhoval koncem roku 2019. Soud ve věci nařídil na den 23. 9. 2021 ústní jednání, z něhož se žalobkyně řádně a včas omluvila, žalovaný se bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků ( , , ve znění pozdějších předpisů /dále jen„ “ /).

3. Soud provedl dokazování smlouvou o půjčce ze dne 3. 3. 2017 vč. smluvních podmínek, přihláškou k pojištění, interním výpisem, výpisem z úvěrového účtu žalovaného, shrnutím podmínek smlouvy, odstoupením od úvěrové smlouvy z 27. 11. 2019 vč. podacího archu z 27. 11. 2019, smlouvou o postoupení pohledávek z 8. 1. 2020 vč. předávacího protokolu, potvrzením o přijetí úplaty za postoupení pohledávky z 20. 1. 2020, oznámením o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 vč. předžalobní výzvy, podacího lístku ze dne 27. 1. 2020, osobním dotazníkem z 2. 3. 2017, občanským průkazem občana Slovenské republiky a potvrzení o přechodném pobytu na území České republiky a výpisem z úvěrovém účtu.

4. Ze shora provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru/revolvingovém úvěru ze dne 3. 3. 2017 spolu se všeobecnými obchodními podmínkami bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru na částku 182 894 Kč, ve které byl sjednán revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 500 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši minimálně 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč. Dále bylo zjištěno, že se žalovaný zavázal splatit spotřebitelský úvěr formou 72 pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 197 Kč, které obsahovaly úrok ve výši 7,89 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 230 184 Kč. Žalovaný celkem čerpal částku 184 862,87 Kč. Ve smlouvě je uveden přehled finančních důsledků nesplácení úvěru spočívajících v povinnosti platit náklady za upomínání – 100 Kč s tím, že v jednom měsíci budou zasílány maximálně dvě, za první upomínku, a dále je tam zakotvena smluvní pokuta 0,1 % denně z částky splácení v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku 600 Kč. Z výpisu z úvěru ve spojení s odstoupením od úvěrové smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný úvěr i revolvingový úvěr čerpal, ale řádně nesplácel, žalobkyně tak od smlouvy odstoupila a s účinností ke dni 31. 12. 2019 dlužný zůstatek zesplatnila. Dlužná jistina činila částku 23 210,72 Kč, dlužný úrok 3 437,43 Kč, pojistné 753,15 Kč a smluvní pokuta 1 556 Kč. Z výzvy k zaplacení bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného o zaplacení upomínala. Právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek z 8. 1. 2020 s účinností k témuž dni. Žalovaný zaplatil na svůj dluh celkem částku 102 854 Kč.

5. Žalobkyně (resp. právní předchůdce žalobkyně) zjišťovala od žalovaného jeho úvěruschopnost vyplněním osobního dotazníku s tím, že žalovaný pracoval ve právnická osoba jako automechanik od číslo. Při žádosti o úvěr předložil číslo obč. průkazu.

6. Žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, kde má rovněž evidován trvalý pobyt a kam mu bylo soudem doručováno. Soud se nejprve zabýval pravomocí českého soudu ve věci rozhodnout. Pro posouzení uvedené otázky ve vztahu ke Slovenské republice je třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), jehož teritoriální působnost je dána - věc se týká členů Evropské unie, České republiky a Slovenska, časová působnost je dána - řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015, i věcná působnost je dána - spor ze spotřebitelské smlouvy o dodávce energií. Příslušnost zdejšího soudu je pak založena čl. 7 nařízení Brusel I bis, podle nějž lze osobu, která má bydliště v některém členském státě, žalovat v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, tedy kde byly služby poskytnuty.

7. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou je třeba smluvní vztahy založené po 17. 12. 2009 hmotněprávně posuzovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ nařízení Řím I“). Vzhledem k tomu, že nebyla provedena volba práva podle čl. 3, bude se podle čl. 4 odst. 2 nařízení Řím I spotřebitelská smlouva o úvěru se řídí právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště (sídlo).

8. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podle pravidel mezinárodního práva soukromého a procesního je v posuzovaném případě dána pravomoc českého soudu a použitelnost českého práva.

9. Sjednání úvěru je třeba posoudit podle , (dále jen „o. z.“), a také podle zákona číslo Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZsÚ“), neboť v daném případě jde zjevně o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu a a násl. o. z.

10. Podle , (dále jen „“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 ZsÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8).

12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v . Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. - 156, v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující:„ Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j.  - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

16. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. . V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

17. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v d.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“

18. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného vyplněním osobního dotazníku a ničím jiným. Neověření neúplných údajů (kdy zcela absentovalo uvedení příjmů či výdajů) uváděných ze strany žalovaného právním předchůdcem žalobkyně tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.

19. Právní předchůdce žalobkyně však poskytl žalovanému peněžní prostředky, které žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 82 008,87 Kč (184 862,87 Kč – 102 854 Kč, zaplacené žalovaným), žalobkyni také vrátit, co do této částky bylo žalobě vyhověno. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se žalovaný bezdůvodně obohatil, úrok z prodlení podle a ve spojení s , a to a to od 23. 8. 2018, neboť ve výzvě podle o. z. ze dne 27. 11. 2019 podané poštovní přepravě téhož dne byl žalovaný žalobkyní vyzván k zaplacení ke dni 31. 12. 2019, od 1. 1. 2020 v souladu s uvedenou výzvou tak je v prodlení ( a o. z.).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu Vycházel přitom ze skutečnosti, že žalobkyně nebyla ve sporu plně úspěšná. Soud tak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení pouze v poměrné části, neboť předmětem řízení bylo (bez příslušenství) zaplacení částky 124 488,01 Kč, žalobkyně byla úspěšná pouze v částce 82 008,87 Kč. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s  je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobkyně ve výši 66 %) odečíst její neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany ve výši 34 %). Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 32 %, pak má žalobkyně právo, aby jí žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí 7 847 Kč (tzn. poměrná část nákladů řízení v celkové výši 24 522 Kč zaokrouhlené na celé koruny, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 4 980 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 124 488,01 Kč sestávající z částky 6 100 Kč za každý ze dvou (2) úkonů uvedených v  a. t. (příprava a převzetí zastoupení, žaloba) a z částky 3 050 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v  a. t. (jednoduchá předžalobní výzva) včetně tří (3) paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle a. t. (celkem 900 Kč) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 150 Kč (tj. vyjma soudního poplatku) ve výši 3 391,50 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za doplnění žaloby z 25. 1. 2021, neboť žalobkyně měla ve smyslu povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti již v podané žalobě. Ve smyslu je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.

21. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.