Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 158/2022-22
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9 432 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 432 Kč, se řízení zastavuje.
III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 39 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 323,67 Kč a úroku z prodlení ve výši ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 9. 11. 2021 do 3. 12. 2021, se žaloba zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 953 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 432 Kč, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 39 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 323,67 Kč a úroku z prodlení ve výši ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 9. 11. 2021 do 3. 12. 2021, se žaloba zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 953 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 8 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne 9. 4. 2021 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit společně s úrokem do 12. 4. 2021. Tato smlouva pak byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že těmito informacemi bohužel nedisponuje. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala vedle dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč ještě zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 432 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 10. 5. 2021 do 5. 1. 2021 ve výši 323,67 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 9. 11. 2021, tedy ode dne následujícího po dni účinnosti postoupení pohledávky, do zaplacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
2. Podáním ze dne 27. 7. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do smluvní pokuty ve výši 1 432 Kč s tím, že tak činí po revizi žalovaných částek.
3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do požadované smluvní pokuty zastavil.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. o. s. ř. , soud rozhodl bez nařízení jednání.
5. Z listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne 9. 4. 2021 uzavřena smlouva o úvěru číslo v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému částku 3 000 Kč a dále byla dne 12. 4. 2021 tato smlouva změněna tak, že se právní předchůdce žalobkyně nově zavázal namísto částky 3 000 Kč poskytnout žalovanému částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 1 840 Kč nejpozději do 9. 5. 2021 Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s článkem 1.. Obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně, dle kterých je k uzavření první smlouvy třeba generování návrhu smlouvy věřitelem, přijetí návrhu smlouvy klientem prostřednictvím provedení registrace a provedení verifikační platby klientem a k uzavření každé další smlouvy je třeba generování návrhu smlouvy věřitelem a kliknutí na tlačítko„ uzavřít smlouvu“ v uživatelském profilu klienta. Odeslání verifikační platby ve výši 1 Kč dne 7. 4. 2021 (tedy pravděpodobně před uzavřením první smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným) dokládá výpis z účtu právního předchůdce žalobkyně, na němž je u názvu protiúčtu viditelné jméno žalovaného. Dle dalších doložených výpisů z účtu právního předchůdce žalobkyně byla dne 9. 4. 2021 zaslána ze strany právního předchůdce žalobkyně na účet žalovaného částka 3 000 Kč a dne 12. 4. 2021 částka 2 000 Kč a 3 000 Kč.
6. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 ve spojení s dílčí smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 15. 11. 2021, jímž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužných pohledávek vzniklých z titulu úvěrové smlouvy do 3. 12. 2021 a jehož odeslání dne 16. 11. 2021 žalobkyně prokázala podacím archem. Dále měl být žalovaný k úhradě dlužných pohledávek vyzván upomínkou ze dne 15. 12. 2021. Konečně byl k úhradě dlužných pohledávek vyzván předžalobní upomínkou ze dne 9. 3. 2022 odeslanou dle podacího archu dne 11. 3. 2022.
7. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Tato smlouva pak měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .“
10. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní po dřívějším ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím verifikační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
13. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdce dostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a výslovně uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými informacemi ani důkazy.
14. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
15. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
16. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
17. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
18. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení požadované jistiny v plné výši, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 16. 11. 2021 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla pro úhradu určena lhůta do 3. 12. 2021, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 4. 12. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala v zákonné výši ke dni 9. 5. 2021, tj. ve výši 8,25 % ročně, tj. ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 4. 12. 2021, tj. 8,5 % ročně. Soud proto žalobu zamítl co do požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 323,67 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 9. 11. 2021 do 3. 12. 2021.
19. Dále soud žalobu zamítl také co do požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, neboť tyto náklady vzniklé v souvislosti se zasláním dalšího dopisu se nejeví jako účelné. V situaci, kdy žalovaný nereagoval na výzvu k úhradě spojenou s oznámením o postoupení pohledávky, se nejevilo jako důvodné očekávat, že žalovaný dlužnou částku uhradí po zaslání další výzvy. Jako zcela postačující a adekvátní krok se pak jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.
20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, která vzala žalobu zpět, a soud zohlednil též to, že žaloba byla z části zamítnuta. Žalobkyně požadovala 10 394,99 Kč, přiznáno jí bylo 8 555,12 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 82 % a z 18 % neúspěšná. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení 64 % z celkové výše vynaložených nákladů (82 % - 18 %). Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, jednoduchá výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 200 Kč a dále advokátovi podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč. Žalobkyně pak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 953 Kč (64 % z 1 489 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.