Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
14 C 34/2022-27
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do částky 36 000 Kč zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 2 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 250 Kč od 10. 2. 2022 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 36 000 Kč od 10. 2. 2022 do 18. 3. 2022, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 61 750 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12 200 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce, Mgr. jméno příjmení, advokáta.
Odůvodnění:
I. Řízení se co do částky 36 000 Kč zastavuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 2 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 250 Kč od 10. 2. 2022 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 36 000 Kč od 10. 2. 2022 do 18. 3. 2022, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 61 750 Kč s příslušenstvím, se zamítá. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12 200 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.
1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 12. 2. 2022 domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 58/2017 (dále jen jako„ posuzované řízení“). Žalobce v žalobě uvedl, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 15. 5. 2017, kdy žalobce předběžně uplatnil nárok na odškodnění u žalované, a skončilo dne 26. 5. 2021, kdy byl žalobci doručen rozsudek odvolacího soudu. Řízení tedy trvalo 4 roky, což je dle žalobce délka nepřiměřená. Žalobce dále uvedl, že délku posuzovaného řízení pociťoval velmi negativně, mělo zásadní vliv na psychiku a důvěru ve fungování spravedlnosti. Řízení nebylo dle žalobce nikterak složité, význam posuzovaného řízení je zvýšený s ohledem na skutečnost, že se jednalo o kompenzační řízení. Žalobce vyčíslil nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení na celkovou částku 100 000 Kč. Žalobce se předběžně obrátil se svým nárokem na žalovanou dne 9. 8. 2021.
2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobce předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 58/2017 uplatnil dne 28. 7. 2021. Žalovaná na základě projednání jeho žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a poskytla mu zadostiučinění ve výši 36 000 Kč. Žalovaná v činnosti soudu shledala nekoncentrovanost a prodlevy zejména na začátku řízení (od zahájení v listopadu 2017 po nařízení prvního jednání v září 2019), dále též delší rozhodování odvolacího soudu. Při výpočtu výše zadostiučinění žalovaná vycházela z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky pak částky poloviční. Posuzované řízení trvalo 4 roky. Žalovaná dále přistoupila ke snížení základní částky o 5 % z důvodu složitosti věci a o 15 % z důvodu sdílení nemajetkové újmy mezi žalobci posuzovaného řízení. Posuzované řízení žalovaná hodnotí jako právně složité, ve věci rozhodovaly soudy na dvou úrovních soudní soustavy, délka řízení je částečně způsobena procesní aktivitou účastníků. Význam posuzovaného řízení pro žalobce žalovaná hodnotila jako běžný.
3. Podáním ze dne 21. 3. 2022 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do částky 36 000 Kč s odůvodněním, že tato částka byla žalobci dne 18. 3. 2022 vyplacena žalovanou po předběžném projednání žaloby.
4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ) žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela. Podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. , je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.
5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem soud v souladu s citovanými ustanoveními řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. (výrok I.)
6. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 255 C 58/2017 u žalované s tím, že žalovaná částečně vyhověla žalobci a poskytl mu přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 36 000 Kč.
7. Soud provedl dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 255 C 58/2017 . Z tohoto spisu se podává, že žalobce podal společně se svojí manželkou dne 15. 11. 2017 žalobu, kterou se domáhali po žalované náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřeně dlouhého řízení, svůj nárok předběžně uplatnili u žalované dne 15. 5. 2017. Dne 22. 2. 2018 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k žalobě. Dne 20. 4. 2018 soud vyzval žalobce, aby ve lhůtě 15 dnů zaplatili soudní poplatek za podanou žalobu, žalobci jej uhradili dne 9. 5. 2018. Následně soud 6. 8. 2018 opětovně vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k podané žalobě, žalovaná tak učinila dne 22. 11. 2018, vyjádření bylo žalobcům rozesláno dne 12. 12. 2018, replika žalobců byla soudu doručena dne 5. 1. 2019. Dne 28. 1. 2019 soud zaslal repliku žalované, ta ni reagovala svým podáním ze dne 31. 1. 2019. Dne 8. 2. 2019 soud vyžádal k zapůjčení přílohový spis, který byl soudu doručen dne 27. 2. 2019. Dne 19. 6. 2019 soud nařídil ve věci první jednání na den 18. 9. 2019, kdy jednání proběhlo, byly prováděny listinné důkazy a účastníci byli vyzváni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ve lhůtě 30 dnů a jednání bylo odročeno na den 20. 11. 2019. Dne 16. 10. 2019 účastnící doplnila svá skutková tvrzení a označili další důkazy. Dne 20. 11. 2019 ve věci proběhlo jednání, byly prováděny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na 13. 1. 2020 za účelem vyžádání zpráv z Úřadu práce ČR a dalších, za účelem dalšího dokazování. Dne 12. 12. 2019 soud požádal o součinnost úřad práce, správu sociálního zabezpečení a vyžádal další přílohový spis. Jednání bylo dále odročeno z organizačních důvodů na den 3. 2. 2020, kdy jednání proběhlo, soud pokračoval v provádění listinných důkazů a byl vyhlášen rozsudek. Rozsudek byl dne 27. 3. 2020 rozeslán účastníkům, žalovaná podala dne 7. 4. 2020 odvolání, žalovaní podali odvolání dne 19. 4. 2020. Dne 24. 4. 2020 byli účastníci vyzváni k vyjádření se k odvolání ve lhůtě 15 dnů, což žalobci učinili dne 4. 5. 2020 a žalovaná dne 5. 5. 2020. Spis byl následně dne 27. 5. 2020 předložen Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o podaných odvoláních, ve věci proběhlo dne 12. 5. 2021 jednání, které bylo odročeno na den 19. 5. 2021 za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 5. 2021.
8. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.
9. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003).
10. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 ). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008 ).
11. Soud při svém rozhodování vyšel z toho, že předmětné posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 15. 5. 2017 (uplatnění nároku u žalované) do dne 24. 5. 2021, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Celková doba řízení tedy činila celkem čtyři roky. Do celkové délky řízení se v tomto případě, tedy v případě, kdy je posuzovaná délka odškodňovacího řízení, započítává i délka předsoudní fáze (mimosoudní projednání nároku u žalované), nejvíce však 6 měsíců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019 ). Předsoudní fáze je zahájena dnem uplatnění nároku u žalované (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017 ). V posuzovaném případě byl nárok u žalované uplatněn dne 15. 5. 2017, šestiměsíční lhůta k projednání uplynula dnem 15. 11. 2017.
12. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval soud I. stupně jedenkrát a odvolací soud také jedenkrát. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci posuzovaného řízení, soud k tomuto uvádí, že soud v řízení postupoval nekoncentrovaně zejména v počáteční fázi řízení, kdy v řízení došlo k průtahům v podobě nečinnosti soudu, a to v řízení před soudem prvního stupně, kdy k nařízení prvního jednání ve věci došlo až po 19 měsících od podání žaloby, a dále v řízení před odvolacím soudem, když se první jednání před odvolacím soudem konalo až po roce od postoupení spisu.
13. Co se týká jednání žalobce, lze shrnout, že tento se na délce řízení nepodílel, procesní úkony činil včas, nemařil jednání soudu.
14. Co se týká složitosti věci, soud uvádí, že shledal v posuzované věci určitou skutkovou a procesní složitost, bylo třeba zajistit listinné důkazy, připojit přílohové spisy, účastníci byli vyzýváni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, jednání bylo odročeno za účelem zajištění dalších důkazů a pokračování v dokazování.
15. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobce, pak tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Soud význam řízení vidí jako nižší. Předmětem posuzovaného řízení byl majetkový nárok, který ani obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010 ). Soud dále přihlédl k tomu, že na straně žaloby vystupovalo více žalobců a tedy průběh a výsledek posuzovaného řízení mohli sdílet. Institut sdílené nemajetkové újmy je možné použít tam, kde vystupuje více poškozených, přičemž jejich újma je do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Větší počet účastníků řízení je pak okolností, která zmírňuje utrpěnou újmu, a tím pádem i snižuje výši zadostiučinění pro každého jednotlivce. V tomto konkrétním případě toto společenství bylo dáno počtem žalobců, kteří sdíleli osud posuzovaného řízení a společný cíl. Úvaha o vyšší a intenzivnější míře sdílených subjektivních dopadů sporu lze podle názoru soudu použít i pro tento případ.
16. Celkově shrnuto soud shodně s účastníky řízení uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, neboť délka uvedeného řízení s odkazem na výše popsané okolnosti, byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá). Soud proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy ve finanční podobě. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 192/2011 ) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částku za rok trvání řízení stanovil soud na 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení pak v poloviční výši v souladu se shora citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu (neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat). Celkem tedy základní částka za šest let a devět měsíců řízení činí 86 250 Kč. Soud zvolil částku za rok trvání řízení ve spodní části stanoveného rozmezí, neboť předmětné řízení netrvalo extrémně dlouhou dobu a soud v řízení neshledal ani jiné abnormality stran případné (ne) činnosti či excesu soudu, tj. podstatně vybočující okolnosti, které by odůvodňovaly, aby soud pracoval s částkou vyšší než 15 000 Kč za rok trvání řízení. Soud pak uvedenou částku ponížil o 5 % z důvodu složitosti věci (viz odst. 14) a dále přistoupil k ponížení o 10 % z důvodu sdílené újmy (viz odst. 15). Soud tak základní částku snížil o 15 % a uzavřel, že žalobci na přiměřeném zadostiučinění náleží částka ve výši 38 250 Kč. S ohledem na již poskytnuté zadostiučinění ze strany žalované ve výši 36 000 Kč pak soud přiznal žalobci částku ve výši 2 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 2. 2022 do zaplacení a dále zákonné úroky z prodlení z částky 36 000 Kč od 10. 2. 2022, tedy ode dne prodlení žalované, do 18. 3. 2022, kdy žalovaná plnila (výrok II.). Výše úroků z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části, tedy co do částky 61 750 Kč s příslušenstvím, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.).
17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá. Žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Soud tak žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 10 200 Kč. Odměna advokát byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) , § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ) a § 11 odst. 1 písm. a) , d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a částečném zpětvzetí ze dne 21. 3. 2022. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. k rukám zástupce žalobce.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.