Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
18 C 67/2022-42
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 14 615 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 012 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 18,13 Kč od 15. 11. 2021 do 30. 11. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 012 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 9 603 Kč, úrok z prodlení z částky 9 603 Kč ve výši 8,5 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 5 012 Kč ve výši 0,25 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 36,33 Kč od 15. 11. 2021 do 30. 11. 2021, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 012 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 18,13 Kč od 15. 11. 2021 do 30. 11. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 012 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 9 603 Kč, úrok z prodlení z částky 9 603 Kč ve výši 8,5 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 5 012 Kč ve výši 0,25 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 36,33 Kč od 15. 11. 2021 do 30. 11. 2021, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 14 615 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.
2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými.
3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:
5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 3. 8. 2020 uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit formou 24 splátek. Součástí smluvní dokumentace je splátkový kalendář a standardní informace týkající se spotřebitelského úvěru (úvěrová smlouva a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 8. 2020). Součástí smluvní dokumentace byl rovněž sazebník poplatků obsahující bližší informace o základních poplatcích a nákladech úvěru, jakož i dalších volitelných službách (sazebník poplatků platný od 4. 1. 2019). Žalovaný rovněž předložil žalobkyni scan svého občanského průkazu (scan občanského průkazu žalovaného). Z interního systému žalobkyně vyplývá, že žalovaný uvedl své příjmy ve výši 20 000 Kč, obecné výdaje neuvedl, jako výdaje domácnosti uvedl částku 3 000 Kč s tím, že žalovaný má jedno dítě (printscreen ze systému žalobkyně). Z úvěrové zprávy žalobkyně vyplývá, že žalovaný má kreditní kartu s nesplaceným zůstatkem 2 500 Kč a opakovaně žádal o osobní úvěr, kdy tyto žádosti byly odmítnuty (úvěrová zpráva).
6. Žalobkyně poukázala předmět úvěru na účet žalovaného, a to platbou ze dne 4. 8. 2020, kdy účet žalovaného odpovídá účtu, z něhož žalovaný učinil kontrolní platbu ve výši 1 Kč (výpisy z účtu žalobkyně). Z přehledu splátek vyplývá, že žalovaný v rámci daného vztahu zaplatil žalobkyni celkem 4 988 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný byl vyzván k úhradě svého dluhu výzvou ze dne 12. 4. 2021 (výzva před zahájením vymáhání celého úvěru). Následně byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě celkového dluhu, a to výzvou ze dne 31. 5. 2021, která byla odeslána 1. 6. 2021 (výzva ke splacení celé půjčky a podací arch). Žalovaný byl následně vyzván k plnění rovněž ze strany zástupce žalobkyně, a to výzvou ze dne 15. 10. 2021, která byla odeslána 18. 10. 2021 (předžalobní výzva a podací arch). Ze sazebníku poplatků platného od 1. 2. 2017 soud žádné skutečnosti nezjišťoval s ohledem na jeho neaktuálnost (sazebník poplatků platný od 1. 2. 2017).
7. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).
8. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného.
9. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ve věci C -449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.
10. Z uvedeného se podává, že poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách, výpis z účtu apod.), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu dle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru apod.). Výše uvedené závěry pak představují obecné předpoklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti, nicméně závěr, zda poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele posoudil či nikoliv, je třeba vždy učinit podle konkrétních okolností projednávané věci.
11. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Žalobkyně v dané souvislosti odkázala především na svůj interní systém, z něhož se podává, že žalovaný měl mít příjem ve výši 20 000 Kč, avšak bez jakékoli bližší specifikace a bez doložení jakýchkoli dokladů (např. pracovní smlouvy, daňového přiznání, výpisu z účtu). Příjmová stránka žalovaného tedy nebyla nijak ověřována a žalobkyně vyšla pouze z nedoložené informace od žalovaného. Stejně tak své povinnosti žalobkyně nedostála, když žádným způsobem neprověřila výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádala si od žalovaného žádné doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalovaný jako své výdaje uvedl toliko částku 3 000 Kč, a to„ na domácnost“, když nic dalšího neuvedl. Je přitom zjevné, že taková částka nemůže reálně odpovídat všem výdajům žalovaného, když navíc žalovaný má dítě. Ani v tomto ohledu žalobkyně nijak nezkoumala, jaká je vyživovací povinnost žalovaného. Žalobkyně do výdajů žalovaného zahrnula paušální částku 3 410 Kč ve výši„ životního minima“, přičemž výše životního minima je úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Žalobkyně sice uvádí, že žalovaný neměl žádné jiné úvěrové závazky, přitom však z její úvěrové zprávy plyne, že v rámci kreditní karty má nesplacenou částku po splatnosti. Žalobkyně zcela podcenila prověřování příjmové i výdajové stránky poměrů žalovaného a žalovaným tvrzené výdaje neprověřila, to vše navíc v situaci, kdy žalovaný v krátké době před uzavřením smlouvy opakovaně neúspěšně žádal o poskytnutí úvěru.
12. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že věřitel nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky.
13. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (srov. např. Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).
14. Neposoudí-li tedy poskytovatel úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se neplatnosti spotřebitel musel dovolat. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.
15. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.
16. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 5 012 Kč (byla předána částka 10 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 4 988 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zda soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaný byl vyzván výzvou ze dne 31. 5. 2021, která byla odeslána 1. 6. 2021, k plnění celého dluhu ve lhůtě 14 dnů. První den prodlení žalovaného tak připadá na 15. 6. 2021 a od tohoto dne se odvíjí také výše sazby zákonného úroku z prodlení (8,25 %).
17. Z důvodu závěru o absolutní neplatnosti závazkového vztahu však soud nepřiznal ani uplatněný nárok na smluvní pokutu, neboť jde ze své povahy o nárok akcesorický (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002:„ vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění; neplatným je tudíž i ujednání o smluvní pokutě.“), ani uplatněný nárok na tvrzené poplatky a náklady, neboť ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo; nadto jde podle názoru soudu v celkovém kontextu uplatňování pohledávky stranou žalující o částky neúčelné.
18. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr procesního úspěchu a neúspěchu převažuje ve prospěch žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.