Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 C 19/2022-27

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 87 500 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 87 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 15. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba ve zbývajícím požadavku na úhradu smluvního úroku ve výši 21,9 % ročně z částky 87 500 Kč od 6. 3. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 359,60 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 87 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 15. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba ve zbývajícím požadavku na úhradu smluvního úroku ve výši 21,9 % ročně z částky 87 500 Kč od 6. 3. 2021 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 359,60 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném úhrady částky 87 500 Kč se smluvním úrokem ve výši 21,9 % ročně z této částky od 6. 3. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 1. 2021 do zaplacení. Žalobce uvádí, že pohledávku nabyl od právnická osoba a. s., která pohledávku nabyla od společnosti právnická osoba Pohledávka pak vznikla na základě smlouvy o povoleném debetu, kterou uzavřela právnická osoba se žalovaným 22. 12. 2018 a na základě této byl žalovanému původním věřitelem poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 89 000 Kč. Žalovaný své závazky ze smlouvy o povoleném debetu neplnil, proto banka zesplatnila úvěr k 14. 12. 2020. Žalovaný částečně plnil na dlužnou částku dvěma platbami ve výši 4 500 Kč a po jejich započtení zbývá k úhradě právě žalovaná částka 87 500 Kč, přičemž na základě sjednané smlouvy o kontokorentním úvěru se žalobce domáhá i sjednaného smluvního úroku a úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný a právnická osoba uzavřeli dne 26. 1. 2015 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, z této smlouvy však bylo možno zjistit pouze to, že tato smlouva, obecně upravující poskytování bankovních služeb, byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena. Další konkrétní zjištění soud z tohoto důkazu učinit nemohl. Soud dále zjistil, že právnická osoba učinila ve vztahu k žalovanému dne 22. 12. 2018 návrh smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu číslo, přičemž v tomto návrhu je výslovně uvedeno, že se jedná o smlouvu o úvěru. Soud dále zjistil, že žalovaný s tímto návrhem smlouvy vyslovil souhlas dne 22. 12. 2018 a že banka téhož dne dodatečně potvrdila to, že má tuto smlouvu se žalovaným za uzavřenou. Z výpisu z povoleného debetu a z výpisu z osobního účtu ve vztahu k žalovanému má soud za zjištěné, že k datu 8. 12. 2020 žalovaný od banky čerpal částku 87 500 Kč a tuto původnímu věřiteli nevrátil. Z prohlášení o okamžité splatnosti a výzvy k uhrazení dluhu z 14. 12. 2020 soud zjistil, že právnická osoba vyzvala žalovaného tímto dokumentem, který byl odeslán 15. 12. 2020, k úhradě dlužných částek, a to v celkové výši 95 284,82 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 25.1.2021 uzavřené mezi bankou a právnická osoba anonymizováno, a dále ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi právnická osoba anonymizováno a žalobcem z 9. 2. 2021 a z příloh těchto smluv soud zjistil, že žalobce nabyl předmětnou pohledávku za žalovaným, když tato byla bankou postoupena právnická osoba anonymizováno a tato tuto pohledávku následně postoupila právě žalobci. Z vyrozumění o postoupení pohledávek soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení těchto pohledávek informován. Soud dále zjistil, že žalobce vyzval před podáním žaloby žalovaného k úhradě dlužné částky 111 890,52 Kč, a to dne 8. 4. 2021.

4. Ve stručnosti tak lze shrnout, že soud má za zjištěné, že původní věřitel právnická osoba poskytl žalovanému úvěr ve výši 87 500 Kč a že jej vyzval k navrácení jistiny poskytnutého úvěru dokumentem nazvaným jako zesplatnění úvěru ze 14. 12.2020, odeslaným 15. 12. 2020. Respektive, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky ještě vyšší, než je žalována. Z provedených důkazů nebylo možno učinit žádný závěr o tom, jak původní věřitel právnická osoba ověřoval úvěruschopnost žalovaného.

5. Soud ve věci nehodnotil ceník produktů a služeb právnická osoba, ani jejich Všeobecné obchodní podmínky, neboť jak uvedeno níže, dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Rovněž soud nehodnotil kopii občanského průkazu žalovaného, neboť absentovalo tvrzení, k němuž by tento důkaz měl být hodnocen. Ze stejného důvodu nehodnotil soud ani potvrzení o úhradě úplaty za postoupení pohledávky z 8. 2. 2021.

6. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:

Podle ust. , (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil.

8. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví , o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

9. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. ).

10. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

11. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

14. Z jednání nařízeného na den 23. 8. 2022 se žalobce omluvil a o odročení nežádal. Soud jej proto na jednání nemohl poučit ve smyslu ,3 ohledně nutnosti doplnění skutkových tvrzení ohledně toho, jak původní věřitel, tj. právnická osoba, řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Vzhledem k absenci těchto skutkových tvrzení, které nejsou ani obsahem žaloby, pak tedy soud uzavírá, že žalobce neunesl v tomto směru povinnost tvrzení, tj. konkrétně ve vztahu k tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalovaného tak, aby mohla být platně uzavřena předmětná smlouva o úvěru.

15. V řízení tak má soud pouze za prokázané, že původní věřitel skutečně poskytl úvěr, který v částce 87 500 Kč žalovaným nebyl vrácen a k jehož navrácení původní věřitel žalovaného vyzval již přípisem ze 14. 12. 2020, odeslaným 15. 12. 2020.

16. Jelikož se jednání nařízeného na 23. 8. 2022 nezúčastnil ani žalovaný, a jelikož se žalovaný k podané žalobě nevyjádřil, nebyla v řízení vznesena případná tvrzení o úhradě předmětného úvěru v jiné částce, tedy nebyla zpochybněna věrohodnost důkazů v tomto směru žalobcem založených (ohledně zůstatku jistiny poskytnutých financí).

17. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. S ohledem na výše uvedené pak tedy soud uzavírá, že smlouva o povoleném debetu na běžném účtu, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru, z 22. 12. 2018, uzavřená žalovaným a právnická osoba je absolutně neplatnou. Právě z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

19. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit původnímu věřiteli pouze poskytnutou jistinu úvěru. Tato je žalována v nesplacené výši 87 500 Kč, soud má její poskytnutí za prokázané, a proto žalobci přiznal nárok na úhradu této částky vůči žalovanému, a to z titulu bezdůvodného obohacení, jak je toto upraveno v  .

20. Soud rovněž přiznal žalobci nárok na zákonný úrok z prodlení od požadovaného data 15.1.2021, když má soud za prokázané, že k úhradě dluhu žalovaného vyzvala banka, jakožto původní věřitel, již dříve, konkrétně přípisem z 14. 12. 2020, odeslaným 15. 12. 2020, tedy 15.1.2021 již žalovaný v prodlení určitě byl. V tomto rozsahu soud proto žalobě rovněž vyhověl.

21. Soud poté zamítl žalobu v části žalobního požadavku na úhradu smluvního úroku z poskytnutého úvěru ve výši 21,9 % od 6. 3. 2021 do zaplacení, neboť tento nárok se měl odvíjet právě od předmětné smlouvy o úvěru, kterou však soud shledal absolutně neplatnou.

22. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením , postoupena na žalobce a ten je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. , dovodil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále v něm uvedl, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem.

Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. , dovodil, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cesse pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (t. j. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Jelikož tak po skutkové stránce původní věřitel postoupil na žalobce plnění související s poskytnutím finančních prostředků žalovanému, ač formulované jako pohledávky ze smlouvy, pak se takové postoupení vztahuje jak na tímto vzniklé nároky právně posouzené jako smluvní, tak příp. mimosmluvní (z titulu bezdůvodného obohacení).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle a a přiznal plně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť neúspěšným byl žalobce pouze v části příslušenství, co do jistiny byl plně úspěšným.

24. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení náklady v této výši:

-) soudní poplatek ve výši 3 500 Kč;

-) 3x odměna právního zástupce za úkon právní služby á 4 620 Kč bez DPH (převzetí věci; předžalobní upomínka; žaloba), tj. 16 770,60 Kč s DPH (dle § 6, 7, 8/1, 11/1a),d) AT); tarifní hodnota dle předmětu řízení 87 500 Kč;

-) 3x paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč bez DPH, tj. celkem 1 089 Kč s DPH;

-) právní zástupce žalobce je plátce DPH.

Tedy celkem 21 359,60 Kč DPH.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).