Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 162/2022-71
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Jun Liškovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupené advokátkou anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa žalované
o zaplacení částky částka s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11. 75 % ročně od datum do zaplacení.
II. Žaloba se zamítá ohledně pohledávky ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši částka a zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do datum a z částky částka od datum zaplacení, dále ohledně pohledávky ve výši částka, úroku ve výši částka a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11. 75 % ročně od [datum] do zaplacení. II. Žaloba se zamítá ohledně pohledávky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka] a zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] zaplacení, dále ohledně pohledávky ve výši [částka], úroku ve výši [částka] a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne datum domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku částka s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku částka za sjednaný úrok a poplatky. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a úroky z úvěru, nesplácel však řádně a včas, uhradil žalobci pouze částka a zbylou část dosud dluží, a to přes výzvy k úhradě.
2. Soud provedl důkaz listinami, předloženými žalobcem – návrh na uzavření smlouvy číslo oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, informace k pojištění schopnosti splácet, karta klienta, oznámení zesplatnění s poštovní dodejkou, výzvy k zaplacení, předsmluvní formulář, hodnocení klienta, kopie občanského průkazu žalovaného, výpis z účtu o poukázání mzdy, 2x potvrzení zaměstnavatele o průměrné výši mzdy, doklad o vyplacení úvěru, skoring klientqa, výpis příjmení, přihláška do pojištění s přílohou číslo k úvěrové smlouvě (pojištění), dodatek číslo k úvěrové smlouvě, pokyny k podpisu na dálku, podací arch k předžalobní výzvě – a po jejich zhodnocení podle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný jako úvěrovaný se žalobcem jako úvěrujícím uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo v níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši částka, který žalovanému také dne datum poskytl bezhotovostním převodem, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 69,90 % ročně v 30měsíčních splátkách po částka četně pojištění, protože žalovaný přistoupil i do pojištění schopnosti splácení úvěru. Žalovaný však vrátil žalobci celkem pouze částka, s úhradami v souladu se smlouvou se dostal do prodlení a kromě uvedené částky již žalobci ničeho neuhradil. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému výzvy k zaplacení s upozorněním na prodlení a předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. Před poskytnutím úvěru žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného – pořídil kopii občanského průkazu, žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele o průměrném výdělku a potvrzení své banky o připsání mzdy na účet, a to dne datum částkou částka. Podle hodnocení klienta kalkulovala žalobkyně na výdajové stránce s částkou životního minima částka měsíčně a s náklady na – obecní – bydlení částkou částka.
3. Při právním hodnocení soud vycházel z ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § číslo smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § číslo odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 145/2010 Sb. Podle § 9 (posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr) odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, (PR číslo s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ústavní nález uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ústavní nález; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. spisová značka, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
7. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku částka dne datum na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému (případnému) prověření nabídl jako důkaz pouze smlouvu o úvěru, smluvní podmínky a kartu klienta, dále potvrzení, že žalovanému byla na bankovní účet poukázána mzda a potvrzení zaměstnavatele o průměrné výši této mzdy, a kopii občanského průkazu žalovaného. Z těchto důkazů nabídnutých a soudem provedených nevyplynulo, že by žalobce úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru dostatečně prověřoval – především že by řádně vyhodnotil poměry žalovaného se správným závěrem o jeho schopnosti splácet tento konkrétní úvěr. Žalobce řádně ověřil pouze příjem žalovaného, jehož výše však nemohla vést k závěru, že z něj bude žalovaný schopen bez problémů splácet úvěr splátkami částka měsíčně. Ověřený příjem žalovaného totiž činil jen 17 500 – částka měsíčně, po uhrazení splátky úvěru pak není možné uvěřit tomu, že na veškeré životní náklady žalovanému postačila částka částka. Z údaje o tom že za bydlení uhradí žalovaný pouze částka měsíčně – při deklarovaném obecním bydlení – neměl žalobce vycházet bez ověření, takový náklad na bydlení je nepřiměřeně nízký (nikoli nemožný, ale podle názoru soudu jej nelze akceptovat bez ověření). Na ostatní výdaje žalovaného pak nelze kalkulovat částku životního minima, jejíž výše je stanovena paušálně právním předpisem, a to za zcela jiným účelem (stanovení nároku na dávky státní sociální pomoci apod.). Prověření úvěruschopnosti žalobcem před poskytnutím úvěru žalovanému nebylo provedeno dostatečně a kvalifikovaně, z informací, poskytnutých žalovaným a objektivně doložených, nemohl žalobce dojít ke – správnému – závěru, že žalovaný bude schopen 30 měsíců řádně a včas splácet částka měsíčně. Jelikož však žalovaný částku částka skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku částka, jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud vrátil žalobci pouze částka, je povinen vydat žalobci ještě zbylých částka. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby (k doručení žaloby, kterou teprve lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s doloženým datem doručení, žalovanému, došlo dle obsahu soudního spisu dne datum). Ohledně zbylých požadovaných částek – pohledávky ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši částka a zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do datum a z částky částka od datum zaplacení, dále ohledně pohledávky ve výši částka, úroku ve výši částka a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení – soud uzavřel, že žalobcův nárok tu nemá oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl. V tomto případě prodlení žalovaného nastalo až den po marně výzvě k vydání bezdůvodného obohacení (datum, den následující po doručení žaloby, viz výše), proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně (zákonná sazba platná pro den počátku prodlení).
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že tato nenáleží žádnému účastníku řízení, protože při zvážení výše nároku včetně příslušenství lze posoudit úspěch žalovaného za vyšší – jemu však žádné účelné náklady v řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Praze, sídlem adresa, prostřednictvím Okresního soudu v Benešově, sídlem adresa.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).